Doslova promoklí až na kost. Déšť nás zastihl kousek za Horákovým statkem, nedaleko místa, kde byli 10. června 1942 zastřeleni lidičtí muži a chlapci. Bylo jich 173.
Místo, které střeží bronzové děti
Obrovský mrak se vznáší nad místem, které je tiché. Déšť dokresluje ponurou atmosféru, a když přecházíme lávku přes potok, na nebi se zablýskne a uhodí hrom. Je to až kýčovité. Dojdeme ještě k místu, kde stával kostel, který dnes připomínají jen kamenné základy. A zavalí nás průtrž mračen.
Chvíli bezradně stojíme a pak se vydáme zpět. Pozorujeme stromy, tiché svědky hrůzných červnových událostí roku 1942. Zvláštní místo s čistým vonným vzduchem. Nahoře u muzea se ještě jednou otáčím na řadu bronzových soch – dětí, které tiše stojí, moknou a trpělivě střeží svůj domov.
Osudy lidických obyvatel
Ze 105 lidických dětí jich 82 zemřelo v Chelmnu, kde byly otráveny výfukovými plyny ve speciálních nákladních autech. Ostatní byly vybrány k adopci do německých rodin a ty nejmenší předány do kojeneckého ústavu. Ženy byly odvezeny do koncentračního tábora v Ravensbrücku. Zpět do Lidic se jich vrátilo 143.
Anonymní čísla získají konkrétní podobu v muzeu. Zastřelení muži měli tváře a jména, podobně jako ženy i děti. Jejich podobizny najdete v jednom koutě muzea. Obcházím je jednoho po druhém, zatímco mi promáčené šaty usychají na těle. Ale to už stejně nevnímám...
