Jak to bylo v Normandii

„Vševědoucí Die, dej mi co je pro mne nejlepší. Odvrať ode mne zlo, byť by to byla věc, za kterou jsem se modlil. Dej mi dobro, o něž jsem v nevědomosti nežádal.“ (Oblíbená motlitba generála George S. Pattona).

Příhody i postavy v tomto příběhu jsou reálné a jakákoli podoba se skutečností je více než možná.

Než to začalo

Je to tak, jak má být. Vše se skládá jako jednoduchá skládanka. Stačí se nadechnout a nechat se vést.

Bylo horké dubnové odpoledne. Typické spíš pro červen. Letištní hala plynula svým rušným životem oživeným občasnými zmatky, bez kterých se neobjede. Čekání na přílet letadla bylo dlouhé. Napětí rostlo a sáček s belgickými pralinkami se mi potil v ruce.

Co se vleče, ale neuteče. Letištní zřízenci je přivezli na kolečkových křeslech. Zalekla jsem se pohublé tváře Vivian, kterou lemovaly pohádkově stříbrné vlasy, a Marionových unavených očí. Téměř čtyřiadvacetihodinový let zanechal na tváři osmdesátileté ženy a devadesátiletého muže dočasné otisky. Vrásky vystouply a oni se zdáli křehčí než ve skutečnosti.

„Všechno kvůli té malé vizitce, co jsem ti dal,“ říká mi s oblibou Marion pokaždé, když se spolu jen tak chechtáme. A není to zřídkakdy. Dvě velké děti. Jednomu táhne na třicet, druhý právě vykročil do další desítky, aby svým vitálním přístupem převálcoval veškeré zákonitosti přírody, oslavil stovku a trumfl svoji tetičku, která se dožila sto sedmi let (a jejíž hrob nám pro jistotu ukázal, abychom mu věřili).

Nepije alkohol, ale jen horkou převařenou vodu. Prý jednou v televizi sledoval interview se stoletou dámou, na jejíž dlouhověkost se vyptával zvědavý moderátor. „Převařuju si vodu, abych v ní zničila škodliviny,“ odpověděla prý žena a dala tak příklad malému drobnému muži, který své devadesáté narozeniny oslavil pln síly a optimismu v hloučku mladých přátel a po boku své ženy, kterou si vzal před rokem a půl.

„Je jako králíček na baterky,“ škádlí ho Vivian a přitom roztomile cupitá na místě, aby napodobila, jak za ním musí neustále běhat. Potvrzují rčení, že láska kvete v každém věku. Nevidíte je jinak, než s úsměvem na rtech a ruku v ruce. Nekecám.

On řídí velkého amerického Buicka, ona vaří úžasné palačinky a své početné rodině, která čítá osm dětí a sedmnáct vnoučat, skládá rýmovaná přání k narozeninám. Snídají cereálie s ovocem a Marionovu specialitu – mražené třešně. Bydlí v malém domku v Corbettu v Oregonu, který Marion postavil ve svých sedmdesáti letech na kopci, aby měl výhled do okolí. Kolem jsou pole, na nichž rostou bobule, a louky, kam se chodí pást vysoká. Žijí si prostě spokojeně a každý okamžik, každý nádech vychutnávají do poslední kapky.

Pamatuju si to, jakoby to bylo včera. Slunce odcházelo, aby se uložilo ke spánku, ale ještě hřálo, jak to v letních večerech bývá. Marion zaparkoval svého Buicka nedaleko Cascades, abychom ochutnali nejlepší zmrzlinu v Oregonu. Byla plná mléka z buclatejch krav. Pusu plnou mražené dobroty, boule za ušima a kuli jsme plány.

„Rád bych se jel podívat do Normandie,“ zasnil se devadesátiletý muž. „Já také,“ odpověděla jsem a představila si Omahu tak, jak ji znám z obrázků. „Tak pojedeme,“ řekla jsem.

A jeli jsme.

Dvě plně naložená auta. V prvním se vezl devadesátiletý americký veterán se svojí ženou, ve druhém seděl někdejší československý pilot, kterému zanedlouho bude osmdesát. Netušili jsme, jaká dobrodružství nás na cestě čekají a bez zvláštních očekávání ujížděli k česko-německým hranicím.

Jenže cesta se táhla, protahovala, napínala a prodlužovala. Byla mnohem delší, než spočítaly plánovače tras a než vypadala na mapě. A naše oči byly naopak příliš optimistické, mladé a nezkušené. Krátké zastávky byly příliš krátké na pořádné protažení a čas nás tlačil do zadku a do zad. Kam že se to pospíchalo na dovolené? Na hřbitov!

Americký vojenský hřbitov v St. Avold-Lorrain, který ležel asi v polovině naší cesty do Normandie, byl důležitou zastávkou. Nejen proto, že jsme nedaleko tohoto města přespávali. Odpočívá v něm už osmašedesát let Virgil, mladší Marionův bratr, který byl posledním americkým pilotem, jenž zahynul na evropském bojišti ve druhé světové válce. Neštěstí se stalo v malebné vesničce na Domažlicku posledního dubnového dne roku 1945.

Bylo kolem čtvrté hodiny odpoledne, když naše uřícená auta vjela do dvora levného a úsporného hotelu. Když za sebou máte několikahodinovou cestu a půl hodiny na to najít v cizím městě hřbitov, dovede vás pomalé tempo francouzské recepční rozpálit doběla. A její tempo bylo opravdu hodně pooomaaalééé. Je totiž tááák namáhavé uchopit tužku, najít papír, vyťukat číslo do počítače. Je tááák těžké správně spočítat cenu ubytování. S napětím jsme ji pozorovali. Sepsala si čísla pečlivě pod sebe. Jedno, druhé třetí. Úhledný školácký styl. Určitě by dostala jedničku. Pak čísla elegantně podtrhla. A my ani nedutali. Začne teď sčítat. Napřed první sloupec, no víte, tak jak se to dělá. Ale k našemu zklamání vytáhla kalkulačku! Není to podvod?

Zaplatila jsem sumu, kterou si vyžádala kalkulačka. Ale francouzská recepční na čísla koukala, hypnotizovala je, porovnávala s údaji na monitoru počítače, kroutila hlavou, vzdychala, trápila se. Nakonec počítala znovu. „Dvacet centů mi musíte doplatit,“ zvedla hlavu. Doplatila jsem dvacet centů a podívala se na hodinky. Čas neúprosně postupoval podle svého plánu. Za chvíli nám na hřbitově zavřou! Jenže recepční, která samozřejmě nic netušila, byla stále v zajetí svých čísel. Kroutila hlavou, vzdychala, přepočítávala. „Musíte mi ještě doplatit deset centů,“ prohlásila nakonec a její obličej omládl úlevou. Konečně byla spokojena. Čísla seděla. A my mohli konečně odnést zavazadla na pokoj, převléci se do dobových uniforem a odjet na hřbitov.

Zklidni se!

Tak jsme frčeli. Ulicemi neznámého města, hledajíce slavný hřbitov, na který neukazoval žádný ukazatel. Dvacet minut byla zatraceně krátká doba. V malém provinčním městě byly ulice poskládány bez ladu a logiky. Kolem létaly malé francouzské vozy řízeny šílenými sebestřednými piloty. Nervozita rostla s každým dalším troubením. Dejte cizinci ceduli a on se zorientuje!

Jenže cizinec si musel poradit sám. Řídil se svou vlastní intuicí. A tak jsme čtyři minuty před zavírací dobou vlítli do hřbitovní brány. Před malou úřadovnou stál elegantní Francouz se stejně elegantní kolegyní ve šmrncovním kostýmku. Gestikuloval zcela jasně: už ne, už ne, už zavíráme! Odepnula jsem rychle pás a málem vypadla z auta. Vyběhla jsem a řítila se k překvapenému páru. „Vím, že zavíráte, ale my máme v autě veterána. Jeho bratr tady leží. My už….,“ nestačila jsem doříct, že už zítra musíme jet dál. „Zklidněte se, zklidněte se,“ uklidňoval mě Francouz. „Aspoň pár minut,“ obrátila jsme se na drobnou zaměstnankyni hřbitova. „Samozřejmě. Svezu vás tam,“ ukázala na vozítko, které se používá na golfových hřištích.

Bílé náhrobky stály v pozoru, srovnány do přesných zákrytů. I po smrti kryje kamarád kamaráda. Zelená tráva byla svěží, voněla a byla měkká jako nejměkčí mech v lese. Klid a mír se vléval do každé buňky našeho těla.

A pak se vitální devadesátiletý muž dotkl náhrobku svého bratra. Jeho myšlenky skočily na společnou kopanou, kterou hrály s podomácky vyrobeným míčem, na čerstvé mléko, které oba rádi pili a o něž Virgil ve svém posledním dopise žádal matku. Milující ženu, kterou ztráta nejmladšího syna utrápila k smrti. Stal tam po boku své ženy a hledal kapesník. Najednou byl starý a shrbený.

Virgil se na svoji poslední bojovou misi přihlásil dobrovolně. Nemusel – v kapse měl propustku a chystal se na dovolenou domů, do Oregonu. Přihlásil se možná proto, že létání miloval, možná proto, že to cítil jako svou povinnost. Usměvavý syn farmáře, který překypoval zdravím. Marion poklekl, položil ke hrobu svého bratra věnec a zasalutoval.

Vážnost a stesk mu ale vydržely jen chvíli. Popovídal si s hezkou průvodkyní, která si ho pamatovala z minulých let. To mu stačí ke štěstí. Povídat si s lidmi, sdílet příběhy, vyměnit si úsměvy. Není v tom nic špatného. Vždyť život přece není o smutku. Kdyby truchlil nad svým osudem, brodil se v bahně nepříjemných zážitků a lítosti, asi by už nežil.

Hvězdou v devadesáti

Marion dostal k narozeninám frajerskou pilotní bundu. Na zadní straně je vyobrazen pilot s palci nahoru – thumbs up!, což je Marionova obchodní značka, jak sám říká, a nápis: My hobby is living. A tak ji nosil stále s sebou, protože prostě rád sdílí radost s ostatními lidmi. A je jedno, zda to jsou přátelé nebo úplně cizí osoby, které potkal právě na ulici. Třeba jako amerického pilota Mikea. „No ne, to je nádherná bunda. Je super,“ obdivoval ji Mike, se kterým se Marion seznámil na náměstí v St. Mére Eglise nedaleko věže, na níž za padák visí slavná socha výsadkáře.

Nebyla to jen jeho druhoválečná uniforma, která budila pozornost. Nebylo to tím, že je válečný veterán, kterých do Normandie každý rok přijíždí celá řada. Celé je to jinak. Tajemství vězí uvnitř, v nitru toho veselého muže, který je stále malým klukem. „Já jsem číslo osm,“ říká se škádlivým úsměvem Vivian, která vychovala sedm dětí. „Ale jsem ten nejoblíbenější,“ dodává. A asi ten nejvíc neposedný, hravý a usměvavý.

Žena se stříbrnými kadeřemi a laskavými očima je trpělivou manželkou. Vždy čeká opodál, ale vše bedlivě pozoruje svým jasným a bystrým zrakem. Čeká, až si Marion potřese rukou, vyfotografuje se, vymění si e-mailové adresy a příběhy.

Mariona obklopuje vzácná a přitažlivá aura něčeho čistého, dobrého, roztomilého, milujícího a srdečného. Životadárná energie z něho sálá a přitahuje pohledy lidí. Dobíjí je úsměvy a oni svými dotazy, žádostmi a dotyky dobíjí jeho. Vzájemná přirozená symbióza.

New boyfriend, baby!

Cestovala s námi také Míša, moje nejlepší kamarádka. Ano, i ve svých skoro třiceti letech hraju na dobré kamarádství. Protože Míša je opravdu výjimečný člověk. Modrooká světlovláska s příjemným úsměvem a roztomilým smíchem. A je skvělé vidět ji, jak se směje a chichotá. Protože byly doby, kdy se smála málo, a to bylo smutné.

Když jsme dojeli na Utah, ubytovali jsme se v prima chatě. Byl to vlastně mobilní dům a já jsem zjistila, že je opravdu dobrý leda jako chatka a nikoli rodinný dům pro trvalé bydlení. Za domem byl plot a za plotem lamy. A Míša se jim hned první den chichotala. Chudáci lamy. Ony to byly francouzské lamy, které jsou jiné než ostatní lamy. Stejně jako Francouzi jsou jiní lidé než my ostatní. Alespoň se tak tváří.

I lamy se tak tvářily a přitom špulily své uši jako anténky. „Přijímají,“ řehtala se Míša na celé kolo. Lamy si oblíbila a ony mohly mít šťastné dny. Pokud by ovšem chtěly. Byli jsme totiž dosyta vybaveni tučným proviantem od Milošovy maminky (aha, já vám ještě neřekla, že s námi cestoval také Miloš, řidič prvního auta a synovec československého pilota pana Jana Zdeňka – a vlastně jsem ještě nepředstavila Lukáše, mého milého a řidiče druhého auta). Bylo toho opravdu hodně: dvě bábovky, dvě vánočky, dva skvělé guláše, dvě velké sklenice bezchybných fazolí, rohlíky, klobásy, salám, chléb. A pečivo okorávalo a ztrácelo na chuti. Takže jsme se rozhodli podělit se s lamami.

Nelehkého úkolu nakrmit lamy se ujala se švitořením Míša. Hopkala k plotu a lámala rohlík na menší kousky. „Lamo, vezmi si rohlík,“ volala zvesela. Lama otočila hlavu stejně decentním tempem jako paní na recepci (pamatujete – ta v našem prvním ubytování u St. Avold). A pak ji stejně pomalu otočila zpět. Nezájem smíšený s lehkou dávkou arogance a pravděpodobně i strachu.

Míša hodila rohlík. Dopadl před lamu. Hodila další kousek a ten dopadl za lamu. Hodila třetí kus pečiva a ten dopadl na lamu. Lama se zvedla, rohlík stále na hřbetě. Popošla, rozkročila se a natočila elegantně hlavu na svůj hřbet. Vznikla tak líbezná piruetka. „Chichchi,“ řehtala se Míša na celé kolo. „Lama baletííí,“ kuckala se.

Když je Míša veselá, září její pomněnkové oči na celé kolo. Určitě si toho všiml i Marion. A s radostí vždy přijal její rámě, když ho doprovázela po našich zastávkách a pomnících. „Hey, you have a new girlfriend,“ škádlila jsem Mariona, když pochodoval zavěšen do Míši a očíčka mu zářily. „Oh, but do not say to my wife,“ nezkazil žádnou legraci.

Samozřejmě, že to nešlo utajit a já jsem slepičí prdelka, takže jsem to hned za tepla vysypala Vivian, která kráčela asi pět metrů za nimi. Ona totiž také nezkazí žádnou legraci. A aby žárlila na dívku o padesát let mladší, než je ona? To je přece pod její úroveň!

Jenže večer se to zvrtlo. Našla jsem v zápisníku reklamní pohled od Diora, který propagoval dost přihlouplým způsobem nové rtěnky. Byly na něm velké rty pokryté fólií, tu jste odtrhli, políbili a přenesli tak rtěnku na své rty. Nad rty stálo „A kiss from…. To…..“ a do volných řádek bylo možné doplnit jména zamilovaných. Marion mi pohled zcizil. Do první řádky napsal Marion a do druhé Misa.



Když se Míša vracela z toalety, tvářil se uličnicky a nám škubaly koutky. „This is for you,“ posunul ji elegantně pohlednici. Chudák Míša zírala, nevěděla, co říct, a nevím, zda se dokonce nečervenala. Nakonec se ale rozhodla pohlednici políbit. A pak se Marion rozhodl, že políbí Míšu, ale jenom pantomimou, protože vše sledovala jeho drahá Vivian. A když se tak objímali a špulili pusy, což jsme samozřejmě nezapomněli nahrát na video, vtrhl k nám Eric.

Eric the Turtle

Eric Labourdette (miluju jeho příjmení, které mi krásně zní v uších) je můj přítel z facebooku. Nevím, jak si mě asi před rokem našel, ale znala jsem ho jen on-line. Chtěl poznat Mariona, protože nějak tušil, že je o co stát. Našel si nás v kempu a přišel v doprovodu Mikea. Však si vzpomínáte, toho amerického pilota, co obdivoval Marionovu leteckou bundu.

Tak si tam u nás v mobilním domě sedli ke stolu a já jim nabídla Heinekena, protože plzeňská dvanáctka už mi došla. Show se začala rozjíždět ještě víc. Protože pokud něco charakterizuje Erica, tak to, že se nestydí a má komediální nadání, které se rovná mistrům stříbrného plátna. A rád se předvádí, takže ho hned byla plná místnost. Znali jsme se chvilku, ale na přiblblé seznamovací fráze nebyl díkybohu čas.

„Umíte hýbat ušima?“ zeptal se Eric anglicky (ano, je výjimečný tím, že není nabubřelý a umí anglicky).
„Ne.“
Zahýbal ušima.

„Umíte hýbat nosem?“
„Ne.“
Zahýbal nosem.

„Umíte hýbat nosem a ušima najednou?“
„Ne.“
Zahýbal ušima i nosem najednou.

„Umíte hýbat nosem, ušima a přitom zpívat?“
„Ne.“
Zahýbal ušima, nosem a k tomu zazpíval.

Aplaus doprovázený našim řehtáním se mu zalíbil.

„Předvedu vám želvu,“ rozhodl se.

Vytáhl hlavu z krku, co to šlo, vypjal veškeré mimické svaly a z rukou udělal ploutve. Trhaným pohybem předváděl plavání vodní želvy. A za ty pohyby by se nestyděl ani Micheal Jackson.

Á, pán je specialista

Kdysi mi astroložka řekla, že mě na cestách budou čekat různé příhody, zážitky a lidé. Nevím, zda je to sebenaplňující se proroctví, ale funguje to. A cesta do Normandie vše jen potvrdila.

Loni jsem dostala od francouzského strýce koňak značky Armagnac. Koňakům vůbec nerozumím a nechutnají mi, takže se ani nesnažím je chápat. Nicméně koňak byl určený pro Mariona k devadesátým narozeninám. Jenže Marion nepije alkohol a nikdy ho nepil. „Když jsme jako vojáci chodili do baru, objednával jsem si mléko,“ říká a s oblibou sleduje, jak se okolí tváří.

Vzali jsme ale Armagnac s sebou a jediný, komu značně zvedl náladu, byl Lukáš. Začal hned všem nabízet: „Dáme si koňak. Armagnac. Je výbornej,“ polykal sliny, aby nás nalákal. Jenže osazenstvo našeho mobilního domu, které si posedalo na terasu k večeři, nejevilo moc velký zájem.

Já jsem už nějakou dobu popíjela dvanáctku a nechtěla jsem si kazit její chuť nějakým tvrdým alkoholem. Miloš je zase abstinent z vlastního přesvědčení. Nakonec ochutnal Marion, Vivian a Míša. Asi aby neurazili. Míša se šklebila a druhý den u snídaně prohlásila rezolutní „Never more.“

Řečeno narovinu a jasně – Armagnac nikomu nechutnal a Lukáš v tom zůstal sám. Vše si lze ale vysvětlit i tak, že naše chuťové buňky jsou barbarské a ke koňaku se prostě ještě nepropily. Každý ať si vybere to své.

„Hmm,“ rozplýval se Lukáš po prvním doušku. „Hmmmmmm. Cítíte tu chuť? Jak se rozvine na jazyku a po polknutí cítíte to teplo, které se rozlévá v žaludku,“ popisoval své prožitky a živě při tom gestikuloval a hladil ladné linie láhve. Jenže bez nějakého výrazného efektu. Prostě když nechutná, tak nechutná.

Nakonec se mu však dostalo satisfakce a my jsme se skvěle pobavili. To když přišel na návštěvu Michel. Virtuální Marionův přítel. Ano, i devadesátiletý veterán se může s někým skamarádit po internetu. Proč by se to mělo týkat jen nejmladší generace (přesně tak, stále se k ní počítám).

Michel byl menší Francouz s velkýma modrýma očima, které byly živé a plné dobroty. Chtěl nám ukázat naprosto vše v okolí. Jenže ho sám moc neznal, a tak jsme chvílemi bloudili. Inu ono to francouzské značení může zmást i Francouze. Po chladném prochozeném dni jsme ho pozvali na kávu nebo na čaj. Vybral si kávu a po chvilce konverzace se Lukáš rozhodl, že mu nabídne Armagnac.

Michelovi se rozsvítily očíčka a že prý ochutná. Dostal pěknou porci a radoval se. Usrkl. „Hmm,“ pochválil. (Hmm je myslím mezinárodní, takže jsme rozuměli velmi dobře). Lukáš se rozpovídal o Armagnacu a Michel, který hovořil trochu anglicky, přikyvoval a oči mu čím dál víc zářily. Nakonec dobrácky vyhrkl: „Vous-etes specialist!“

I přes chabé znalosti francouzského jazyka všichni pochopili, protože specialista je také mezinárodní slovo. A naším mobilním domkem zatřásl takový smích, že o kousek popojel. Od té doby neřekne Lukášovi nikdo jinak než Specialista.

Obecní Francois

Víte, že každé město má nějakého obecního Pepika? Jenže ve Francii se jim říká Francois. Jednoho jsme potkali v Ste. Mére Eglise přímo na náměstí. Nosil trochu rozpláclou lodičku v námořnické modři, z pod které vykukovaly neposedné šedivé kadeře a vykulené tmavé oči.





Francois se hned stal naším kamarádem. Když jsme stáli na náměstí a sledovali film The Longest Day, potřebovali jsme pro naše nejstarší sehnat židle. Tak jsme si je nenápadně vypůjčili u zeleného stánku Heineken. Jedna židle byla navíc a tak jsme ji nabídli Francoisovi.

Ten váhal a zdráhal se. Židli ohmatal, prohlédl ji a nevěděl, co si s ní má počít. Zkoumavě na ni zíral a bezradně se rozhlížel. Mrzelo nás, že jsme ho uvrhli do rozpaků. Míša mu znovu pokynula, aby se posadil. Francois byl ale stále zmatený, nevěděl, co se děje, nevěděl, jak se židlí naložit. Nakonec se ale nechal přemluvit a posadil se. Ulevilo se nám.

Film byl nekonečně dlouhý. Navíc ve francouzském znění s titulky. Ale lidé stáli a zaujatě civěli na obrazovku. Opodál obecního Francois přešlapovala postarší žena, ale svěžího vzezření. Myslím, že to byla učitelka, protože se na nás káravě podívala (tak, jak to umí jen učitelky), když jsme trochu nahlas promluvili. Obecní Francois si této nervózní dámy povšiml a uvolnil jí místo.

Je to gentleman, pomysleli jsme si. A domněnku si potvrdili o pár dnů později, když jsme do města jeli pro láhve vína a zahlédli na periférii sedět obecního Francois s plechovkou levného piva v ruce. Na hlavě měl svoji modrou lodičku. Vedle něho si lebedila rozložitá dáma v červených šatech, které odkrývaly její bujný dekolt. Obecní Francois se napařoval jako kohout, ale i přes výzvy oné dámy se zdržoval decentně na kraji lavičky. Páreček k pohledání.

Když se ztratí strýc

Milošův strýc Jan brzy oslaví osmdesáté narozeniny, jenže vypadá na šedesát. Bylo pro nás proto těžké chovat se k němu jako k důstojnému seniorovi.

Přivezl si s sebou tučný proviant polévek v pytlíku a také spoustu čajů. Ale stále nám bylo záhadou, co vše vlastně skrývá v těžkých a mohutných kufrech. Ke konci našeho zájezdu se objevila další záhada. Strýc prý s sebou dostal na cestu řízky a obložené chleby. „Viděli jste ho jíst nějaké obložené chleby?“ ptal se zoufale Miloš. „Řízky jedl, ale chleby ne. Pokud je někde má schované, tak ty budou…“

Jan byl pilotem a kdysi sloužil v Libyi. „A tady přišel o poslední známky disciplíny,“ vysvětloval Miloš pokaždé, když se strýc někam zatoulal. „A navíc to ztrácení mají v rodině,“ dodával s povzdechem.

Když se ztrácel na přehledných normandských plážích, bylo vše v pořádku, protože jsme ho vždy rychle našli a mohlo se jet dál. (No uznejte, nechat jsme ho tam nemohli ani v legraci.) Jenže když jsme strýce nevytrestali my, vytrestal on nás.

Poslední den naší výpravy jsme si naordinovali klidnou procházku v Lucemburku, kam jsme jeli z Normandie hodně hodin. Čekala nás cesta domů a všichni měli trochu nostalgickou náladu a těšili se na návštěvu amerického hřbitova, kde generál Patton stále dohlíží na zástupy svých vojáků, jež pokojně odpočívají v zemi.

Najít lucemburskou katedrálu, kde spí Jan Lucemburský, nebylo těžké. Monumentální stavba je stejně působivá zvenku i zevnitř. Procházeli jsme společně chrámem a obdivovali nádherné fresky a prosklené vitráže. Nakonec jsme zapálili svíčky a posadili se ke krátké meditaci. Strýc byl stále s námi. Postával opodál a zkoumal stojánek s pohledy. Jenže pak zmizel. Hledali jsme ho v katedrále, před katedrálou i za katedrálou. Prohlédli jsme kryptu. Nebyl ani tam.



Stáli jsme před vstupem do katedrály a Miloš si zoufal: „Když u něj je těžké odhadnout, kam mohl jít.“ Rozdělili jsme se a každý z nás prohledal jinou část okolí. Strýc stále nebyl k nalezení. „No asi budeme muset jít na policii,“ představila jsem si velké zdržení, komplikace a nejistý výsledek.

Rozhodli jsme se dojít zpět k autu. Cestou jsme si koupili belgické pralinky za pakatel a ve skrytu duše doufali, že strýc našel cestu na parkoviště. Pochybnosti ale byly značné. „On se pořád díval do výloh, tak nevím, zda si mohl zapamatovat cestu,“ krčila jsem rameny. „Blbý je, že každej druhej člověk v tomhle městě má šedivý vlasy a modrou bundu,“ glosoval nepříjemnou situaci Miloš.

A pak jsme stáli před parkovištěm. Bylo pusté a prázdné. Ale moment, že by přece? Muž se šedými vlasy a modrou bundou se opíral o zábradlí. „Není to strejda?“ upozornila jsem Miloše. Byl! „Vsaď se, že řekne, že jsme se mu ztratili my.“ A taky, že jo! „Vy jste se mi ztratili v té katedrále, tak jsem šel,“ řekl strýc s úsměvem.

Prostě to tak někdy bývá, že se šestičlenná skupina ztratí jednomu člověku. Ale co. Oddechli jsme se, zasmáli jsme se a jeli jsme vstříc naší poslední zastávce – hrobu generála Pattona. Jen jedno poučení to pro nás mělo. Pokud strýc příští rok pojede s námi do Arden, dostane řetěz a nepustíme ho dál než na pár kroků. Protože kdo by ho tam v těch lesích hledal?!

Fotografie: Miloš J.K. Ryneš, HQ IndianHead Klatovy

Promoklé a smutné Lidice

Doslova promoklí až na kost. Déšť nás zastihl kousek za Horákovým statkem, nedaleko místa, kde byli 10. června 1942 zastřeleni lidičtí muži a chlapci. Bylo jich 173.

Místo, které střeží bronzové děti

Obrovský mrak se vznáší nad místem, které je tiché. Déšť dokresluje ponurou atmosféru, a když přecházíme lávku přes potok, na nebi se zablýskne a uhodí hrom. Je to až kýčovité. Dojdeme ještě k místu, kde stával kostel, který dnes připomínají jen kamenné základy. A zavalí nás průtrž mračen.

Chvíli bezradně stojíme a pak se vydáme zpět. Pozorujeme stromy, tiché svědky hrůzných červnových událostí roku 1942. Zvláštní místo s čistým vonným vzduchem. Nahoře u muzea se ještě jednou otáčím na řadu bronzových soch – dětí, které tiše stojí, moknou a trpělivě střeží svůj domov. 

 

Osudy lidických obyvatel

Ze 105 lidických dětí jich 82 zemřelo v Chelmnu, kde byly otráveny výfukovými plyny ve speciálních nákladních autech. Ostatní byly vybrány k adopci do německých rodin a ty nejmenší předány do kojeneckého ústavu.  Ženy byly odvezeny do koncentračního tábora v Ravensbrücku. Zpět do Lidic se jich vrátilo 143.

Anonymní čísla získají konkrétní podobu v muzeu. Zastřelení muži měli tváře a jména, podobně jako ženy i děti. Jejich podobizny najdete v jednom koutě muzea. Obcházím je jednoho po druhém, zatímco mi promáčené šaty usychají na těle. Ale to už stejně nevnímám...

Epilogue: Pilsen liberation 1945 – 2011

Streets in Pilsen are empty. There are no more American and Czech flags, no more jeeps and veterans of World War 2. I went for a walk with my dog this morning and I saw a wet newspaper (it was raining in the night) – on the first page there was a photo from Liberation Festival. How peculiar and depressive.

Still a melody of a song When the Saints Go Marching In which I heard on Saturday evening in Café Emily in my mind and I am thinking about the days that was so wonderful.

Everything started in 2009 when I met Marion Kirkham. After a meeting with American veterans (it was opened for citizens) I asked him for an autograph. He gave me a card and I sent him an e-mail. He replied and since this time we are friends. We both love dogs and music.

In 2011 I could spend more time with him and I met many nice people during Liberation Festival in Pilsen. Everyone touched my heart. Where to start?

Marion Kirkham who touched my heart

Marion Kirkham is one of the best men I ever met. He still keeps smiling. This year he came with his new wife Vivian (wonderful lady) and his daughter Marilyn. We had a great time and a lot of fun. After the celebration we went to visit Mrs. Zdeňka Sládková who lives in Trhanov. It was a great day. And next day we had a funny adventure with Marilyn when we were searching her old friends in Pilsen.

 

S Marionem a jeho ženou Vivian

Grandson of a great general

When I was watching movie Patton last year I hardly could imagine that I will shake hands with his grandson George Pat Waters. It happened to me. What more, I could asked him for autograph when I was sitting next to him on Friday evening in hotel Central. On Sunday evening when we were saying goodbye he embraced me. Wow!

George Pat Waters

Soldier of 2nd the Infantry Division

I met Earl Ingram two years ago but we didn´t have an opportunity to speak together. He is an interesting person – soldier with very nice and gentle soul. This year I could embraced him and talked to him for a while in George’s house (where he stayed during his sojourn in Pilsen). It took only a few minutes but I will never forget. It is a pity that we didn’t have more time!

Charles Noble a Earl Ingram

Soldier of 16th the Armored Division

George Thompson – he is a great person. When I went to say him goodbye, I told him: I hope to see you next year. He answered: You never know what will happen. George’s son was listening and told me a funny story about his grandfather who had more power in his 80s then him in his 20s. “My father will come again next twenty or thirty years,” he concluded. I think the same!

George Thompson

Nice gentleman in elegant uniform

You can’t overlook him. He wears elegant uniform and he is handsome. Charles Noble, a son of Col Charles H. Noble who is called the Liberator of Pilsen. His name “Noble” is the right name for him.

Young soldier of 97^th Infantry Division

John del Santo fought in Tunis, he was in Normandy, in Ardennes, he liberated Pilsen. He was very young when he started to fought in World War 2. John del Santo stayed in army till 1978 and he left it as colonel. He is very nice man and he is still joking. John del Santo never wants to help. I offered him assistance when he was getting into jeep – he refused. I understand it!

Marion and his family left today. I am sitting here a book called 500 Hours to Victory next to me and I am browsing through it. I feel a little bit sadness in my heart. I will never forget days I could spent with these wonderful people and I hope I will meet them next year.

Slavnosti svobody 2011 v Plzni

Díky bohu, že předpověď počasí ani tentokrát nevyšla. Slunce po celé Slavnosti svobody svítilo a nebe bylo bez mráčku – skoro letní počasí. Čekaly nás dny plné úsměvů. A pro mě ojedinělých zážitků, o nichž se mi ani ve snu nezdálo.

Pátek 6. května 2011
Bylo to právě ráno 6. května 1945, kdy se Plzeňané shromáždili na náměstí Republiky, aby přivítali americké vojáky. Nadšené tváře lidí, které můžete vidět na dobových záběrech v plzeňském Patton Memorial, netušily, že za chvíli budou ostřelovány z věže katedrály a ostatních budov.

George Pat Waters u tanku v plzeňské zoo

Kapitulace v roce 1945

A pak poslední zásah amerických vojáků, zajetí tří tisíc německých vojáků a je znovu klid. Tentokrát je již skutečně možné vychutnávat první doušky míru. Ještě téhož dne je ve 14.15 hodin podepsána bezpodmínečná kapitulace německé armády. Tímto aktem je pověřen podplukovník Percy Perkins svým nadřízeným plukovníkem Noblem. Generál německé armády Georg von Majewski se nejprve podepsání kapitulace brání.

 

Marion Kirkham se ženou Vivian

Odmítá ji s tím, že ji nebude podepisovat pouze s podplukovníkem. Nakonec však svoji situaci pochopí a podepíše se pod následující text provizorně napsaný na kousek papíru: "Agree to uncoditional surrender of the city and all the troops and army Hitlerien to the american army."

Charles Noble a Earl Ingram

Von Majewski poté vezme americkou "pětačtyřicítku" a střelí se do spánku. Americkým vojákům se na tváři zračí úleva po vyčerpávajících bojích a jejich úsměvy souzní s úsměvy Plzeňanů, zvláště pak mladých dívek… 

Odhalení tanku v zoo

Tento významný den začínáme s americkými veterány v zoo, kam nás doveze autobus plzeňských hokejistů, který nese symbol Indianhead – stejně jako někdejší uniformy amerických vojáků. Pro veterány je přichystáno překvapení – bude zde slavnostně odhalen americký tank. Proč zrovna v zoo? Tank je v části, kde jsou skály a v nich bývalé německé bunkry. Je dobře, že bude právě zde. Navíc do zoo vodí lidé své děti, třeba je napadne ukázat jim tank - tedy i trochu historie.

Marion Kirkham - Svobodná ulice

Veterány dovezou na místo odhalení jeepy. A pak už následují proslovy, během kterých veteráni stojí, ačkoli jsou pro ně připraveny židle – vojenskou hrdost, kterou nosí stále v sobě, nezapřou.

Dalším bodem programu je pietní akt na radnici, kde se setkají američtí a belgičtí veteráni. Trochu náročný den na projevy. Po o bědě nás čeká pietní akt u památníku Díky Ameriko! Před tím máme asi hodinu volna v centru. Marion se svojí ženou a snachou se chtějí projít Svobodnou ulicí u Proluky a s Ingrid je tam doprovodíme. Zastavuje se s lidmi, zdraví se s nimi. A celou dobu září a usmívá se, což je pro něj tak typické.

Veteráni u pomníku Díky Ameriko!

Večerní program je zakončen slavnostním rautem v hotelu Central na náměstí. Jenže je zde trochu víc lidí, než mělo být. Všechno zlé je ale k něčemu dobré. Nakonec se ocitáme v malém salonku, kde je klid. Shodou okolností sedím vedle George Pat Waterse, kterého můžu požádat o podpis do nové knihy 500 hodin k vítězství, která se ještě ten večer bude křtít na náměstí. Dávám mu také k podepsání společnou fotografii – mám ji dvakrát a on si chce jednu nechat, tak mu ji také podepíšu.

Sobota 7. května 2011

Tento den si na sebe oblékám uniformu WAC, protože se s kamarádkou Míšou budeme motat kolem Pattonova muzea, kdyby bylo potřeba s čímkoli pomoci. Dopoledne přijíždí veteráni, lidé se s nimi opět chtějí fotit, žádají o podpisy.

George Thompson

Prohlédneme si společně camp Lucky Strike, uděláme pár fotek a pak veteráni odjíždí poobědvat do American Center. Také dnes je čeká náročný den – setkání s veřejností a autogramiáda. Všude je pořád plno lidí, kteří si s nimi chtějí alespoň potřást rukou. Všichni je obdivujeme – ačkoli je jim hodně přes osmdesát, není na nich znát únava. Zatímco my, o několik generací mladší, toho máme už nad hlavu.

S kamarádkami

Oběd si dáváme u Mansfelda, kde mají sice na zahrádce rezervaci, ale když přicházím v uniformě ptát se na stůl, tak číšník říká, že to bylo pro nás. Nacházím kouzlo uniformy a musím se smát. Cestou potkáváme spoustu lidí, někteří mě žádají, abych se s nimi vyfotila. Je to pro mě překvapení. A pak si říkám, že až nebudou veteráni, tak to budou všichni ti lidé kolem, co oblékají dobové uniformy, opečovávají jeepy a další techniku, kteří budou „nositeli tradice“ a vzpomínek na rok 1945.

Na náměstí Republiky

Cestou se seznámíme s velmi milou dámou, kterou doprovázíme do jednoho z kempů. Dozvídáme se, že je jí téměř devadesát let a přijela se sama podívat až z Přeštic. Vyměníme si kontakty, abychom ji mohli přijet navštívit. Několikrát nám zdůrazní, že komunisté jsou svině a pak se loučíme. Během oslav ji potkáme ještě několikrát. Obdivuhodné!

Svobodná ulice

K večeru si jdeme sednout do Café Emily na terasu, kde hraje jazz. Lidem září tváře a věřím, že celá atmosféra kolem je hodně podobná té, kterou zažili lidé v květnu 1945.


Neděle 8. května 2011

Neděle je posledním oficiálním dnem oslav. Důležitým okamžikem je tradiční Convoy of Liberty. Začíná trochu se zpožděním, ale lidé si nestěžují, čekají, aby viděli nejen vojenskou techniku, ale také veterány, kteří jedou v jeepech.

Convoy of Liberty

Pat Waters rozdává šeříky, Earl Ingram celou dobu stojí a když mě zahlédne v davu (mám opět uniformu), tak si pošleme vzdušnou pusu. Škoda jen, že letos v konvoji chybí legenda plzeňských Slavností svobody, Eric Peterson, kterému už lékař nedovolil přiletět.

Convoy of Liberty

Odpoledne s Míšou trháme lístky v Patton Memorial. Celkem nás překvapí, kolik lidí se ještě přišlo podívat.

A večer je párty v krásné vile u Barbary a Patricka. Ingrid mi píše, že mám také přijít. Byl to úžasný večer. Celé to vlastně má na svědomí Marion Kirkham, který chtěl předat panu Lavičkovi a jeho ženě krásný dar jako poděkování za to, jak se o ně poslední roky starali.

A pak se všichni loučíme a slibujeme si, že se zase za rok setkáme na Slavnostech svobody. Obětí od Pata Watterse, Earla Ingrama, George Thompsona, Charlese Nobleho… O tom se mi nikdy ani nesnilo.

Pondělí 9. května 2011

Pro mě ale oslavy ještě nekončí. V pondělí vezu Mariona, Vivian a Marilyn do Trhanova za paní Zdeňkou Sládkovou, která se po celou dobu starala o hrob Marionov bratra, Virgila P. Kirkhama. Moje první překladatelská zkušenost.

Na návštěvě u paní Zdeňky Sládkové

Přijíždíme kolem poledne, a proto jdeme nejprve na oběd. Pak nás paní Zdeňka, která brzy oslaví osmdesáté narozeniny, zve na kávu a chodské koláče, které sama pekla.

Na návštěvě u paní Zdeňky Sládkové

Cestou zpátky se zastavíme v Horšovském Týně, aby se mohli podívat na zámek. Malé náměstíčko se jim moc líbí.

Na návštěvě u paní Zdeňky Sládkové

Den to byl dlouhý a náročný (slunce bylo silné jako v létě) a Marion cestou v autě podřimuje.

Úterý 10. května 2011

Večer mi volá Marilyn, že potřebuje pomoct najít své dávné přátele z Plzně, s nimiž si nějakou dobu dopisovala. Čeká nás dobrodružný večer.

Vyzvedávám ji v penzionu u pana Lavičky. Má napsané dvě ulice, ale špatně, takže mi chvíli trvá, než rozluštím, že Tezinka je Těšínská a Havliiova je Havlíčkova. Nicméně najdeme obě dvě.

Na první adrese nikdo neotevírá, necháváme tedy alespoň vzkaz ve schránce. Na druhé adrese nám otevře starší dáma, která je matkou jednoho ze synů, s nimiž si Marilyn dopisovala. Uf. Zavolá mu a předá Marilyn, která se s ním domluví na schůzce.

Skvělé! Mise úspěšně skončena!

Odhalení pamětní desky letce Virgila L. Kirkhama

1/Lt. Virgil Paul Kirkham byl posledním americkým pilotem, který zahynul na evropské frontě během druhé světové války.

Virgil Paul Kirkham

Poslední let pilota Kirkhama

Dne 30. dubna 1945 vzlétl 1/Lt. Virgil Paul Kirkham ze základny poblíž Frankfurtu společně s dalšími americkými piloty. Ve 12:45 tři američtí letci, které vedl Virgil P. Kirkham, zahlédli kolonu německých vozidel na silnici u obce Trhanov na Domažlicku a zahájili palbu. Ve 12:50 hodin 1/Lt. Kirkham se svým letounem P-47D Thunderbolt havaroval. Podle oficiální výpovědi uvedené v protokolu 2/Lt. Hollandem zachytil pilot během nízkého průletu levým křídlem o vrcholek stromu a narazil do nedalekého kopce. 

Před odhalením pamětní desky 

Kronika nedaleké obce Újezd ovšem hovoří jinak. Podle kronikáře byl letec zraněn střelbou z německé kolony, ztratil sílu ovládat své letadlo a narazil na stromy v Zadní hoře pod Hrádkem, kde havaroval. Letadlo podle svědků zpřeráželo stromy v lese asi v délce 100 m a roztříštilo se. Pilot uhořel. 

Virgilovi P. Kirkhamovi bylo 20 let. V místě havárie dodnes stojí pomníček, o který se po celou dobu, kdy bylo zakázáno hovořit o amerických vojácích jako o osvoboditelích západních Čech, starala paní Zdeňka Sládková.

Marion Kirkham hovoří pod pamětní deskou svého bratra

Odhalení pamětní desky

Po 66 letech, přesně ve výročí tragické smrti mladého pilota dne 30. dubna 2011, byla Virgilovi P. Kirkhamovi odhalena pamětní deska, která je umístěna na obecním úřadě obce Újezd. Pamětní desku zrealizovalo občanské sdružení Indianhead Club Pilsen. Desku finančně podpořila rodina Kirkhamova, obec Újezd a Plzeňský kraj.

Pamětní deska Virgila P. Kirkhama

Slavnostního odhalení pamětní desky se zúčastnil bratr 1/Lt. Kirkhama, Marion Kirkham se svou ženou Vivian a snachou. Přítomna byla i paní Zdeňka Sládková a z amerických veteránů George Thompson.

Celé odhalení bylo velmi dobře zorganizované a důstojné. V tomto směru patří velké poděkování členům Indianhead Club Pilsen, jmenovitě panu Ivanu Rollingerovi.

Pomníček v místě havarie Virgila P. Kirkhama

Po slavnostním odhalení ve 14.00 hodin následoval krátký pietní akt v 17.00 hodin u samotného pomníčku Virgila P. Kirkhama v lese za obcí Újezd.

 

S Marionem Kirkhamem a jeho ženou Vivian

Zatčení K. H. Franka v Rokycanech

Krvavá kariéra knihkupce K. H. Franka, který vstoupil po založení SdP do jejích struktur a aktivně se podílel na perzekuci českého lidu (mj. stojí za osudy vesnic Ležáky a Lidice), skončila v květnu 1945. Ke konci války, když již bylo zcela jasné, že německá armáda bude poražena, americká armáda postupovala ze západu a sovětská se z východu země blížila k u Praze.

Kolony německých uprchlíků (civilistů, vojáků wermachtu i členů SS) postupovaly k západním hranicím Československa, ve snaze uniknout rudoarmějcům a dostat se pokud možno do zajetí armády americké. V jednom z těchto nekonečných zástupů prchal i K. H. Frank.

Díky komunikaci mezi jednotkami spojeneckých armád a československých četníků se rozšířila informace, že v koloně je pravděpodobně i bývalý Obberguppenführer Frank. Dne 9. května přišlo do rokycanské četnické stanice hlášení z Holoubkova, že se mezi uprchlíky pohybuje i nenáviděný kat českého lidu. Podle pamětníků se Frankovo auto drželo uprostřed kolony a snažilo se působit nenápadně a skrytě.

V Holoubkově se kolona na chvíli zastavila. Frank v tu chvíli z auta vystoupil, aby se přesvědčil (snad ze strachu), proč se postup zastavil. Četnická hlídka v Holoubkově ho poznala a okamžitě informovala kolegy v Rokycanech. Na rokycanském náměstí vykonával v tu dobu službu strážmistr K. Štefl, který však Franka při průjezdu centra města zadržet nestačil.

Americký důstojník - poručík Hallere, který byl zrovna se svým džípem na náměstí do něho skočil, nastartoval a vydal se za Frankem. Na křižovatce "u jatek" (ve směru na Plzeň) zajistila kolonu posádka amerického vozu Dodge. O chvíli později jí přijel na pomoc i americký tank. U jatek v tu chvíli vykonával službu četník Ranc, který Franka rozpoznal a ve spolupráci s americkými vojáky zatkl. Osud K.H. Franka byl naplněn v roce 1946 v Praze, kde byl pověšen.

Demarkační linie Rokycany – Borek a její osudy

Tento článek vznikl v roce 2006, kdy se mi podařilo setkat se s rokycanským rodákem a pamětníkem Ing. Mayerem, jenž uchoval spoustu zajímavých dobových materiálů.

Někdy se může zdát, že vrcholná mocenská politika je obyčejným lidem vzdálena a nemá na ně přímý dopad. Opak se však často stává pravdou. Tento fakt ukazuje i na okolnosti vzniku a existence demarkační linie, která oddělovala zóny osvobozené dvěma spojeneckými armádami, americkou a sovětskou, a na určitou dobu zasáhla do života obyvatel oblastí, přes něž procházela.

Představitelé protihitlerovské koalice se o rozdělení sfér vlivu v osvobozených oblastech Evropy dohadovali ještě v plném zápalu bojů druhé světové války. O konečné podobě hraniční linie mezi spojenci bylo rozhodnuto v roce 1945 na Jaltě. Podle původní dohody měla tato linie opisovat západní hranice první Československé republiky. Historický vývoj se však ubíral jiným směrem. 

Historické pozadí vzniku demarkační linie

Americká armáda, která přicházela od západu na východ, získala v postupu asi týdenní náskok na Rudé armádě, jež se pohybovala opačným směrem, a v předstihu dorazila k hranicím ČSR. Dohodou mezi americkým gen. Pattonem a jeho sovětským protějškem Antonovem bylo americkým vojskům umožněno překročit hranice ČSR a pokračovat dále na východ, ovšem jen do hraniční osy České Budějovice, Plzeň, Karlovy Vary.

Americkým vojákům bylo z nejvyšších míst zakázáno přijít na pomoc květnovému pražskému povstání. Sověti se nechtěli o Prahu ze strategických důvodů dělit a Američané Rusy potřebovali v boji proti Japoncům v Pacifiku.

Přišli Američané do Rokycan 6. nebo 7. května 1945?

Americká armáda byla v Plzni s nadšením přivítána 6. května 1945. Vojáci byli i přes politické dohody vysíláni dále do vnitrozemí, aby mapovali situaci německé armády. I v Rokycanech byla osvobozenecká vojska netrpělivě očekávána. Za den vstupu Američanů do Rokycan byl oficiálně označen 7. květen 1945 a za příchod Rudé armády k demarkační linii v Borku u Rokycan 9. květen 1945. S těmito daty se však neshodují vzpomínky pamětníků i dobové dokumenty, které tito lidé pečlivě uchovávají.

Podle vzpomínek pana Šmída viděl on a jeho kamarád tři americké tanky v Rokycanech již v podvečer 6. května, kdy se k městu blížily po plzeňské silnici. Jeden z nich zůstal stát na začátku města a druhé dva se vydaly dál. Po chvíli se otočily a odjely. Památník rokycanské pamětnice zase nese zajímavé věnování ruského vojína Fedoroviče, který se jí do sešitu zvěčnil v den setkání americké a sovětské armády: "11. 5. 1945, 14.30. Rokycany. V den setkání amerických a sovětských vojsk." 

Setkání americké a ruské armády na demarkační linii

Je možné, že k setkání obou spojeneckých vojsk, resp. jejich průzkumných oddílů, mohlo dojít již o den dříve. Datum 9. května 1945 je však nepravděpodobné vzhledem k faktu, že tento den dorazila Rudá armáda teprve do Prahy.

Zajímavý je i osud demarkační linie, která prochází mezi Rokycany a Borkem. Američané pronikli až za ni a před příchodem Rusů ji posunuli dále na východ až ke křižovatce na východním konci obce Svojkovice (asi 4 km od nynější demarkační čáry). O tom, že se Američtí vojáci dostali až do Svojkovic, svědčí podpis amerického vojína, který byl ubytován u jedné rodiny v této obci: "The best wishes. 9. května 1945 (jeho podpis je bohužel nečitelný - pozn. aut.)."

Domek č.p. 8 na začátku Svojkovic, kde pobývali američtí vojáci před tím, než byla demarkační linie posunuta k Borku (směrem na západ k Rokycanům)

U prarodičů autorky článku pak několik dnů pobývali američtí vojáci (ve Svojkovicích č.p. 8). Podle Miloslava Kreče, kterému v té době bylo 12 let, jim obzvlášť chutnali vdolky.

Po příchodu Rudoarmějců do Svojkovic 10. května 1945 se američtí vojáci stáhli zpět na západ a byla ustavena demarkační čára, jak ji známe dnes.

Režim na demarkační linii

Jak vypadal hraniční režim na demarkační linii, která protínala Rokycanský okres a oddělovala jeho obce? Obě spojenecké armády zde vybudovaly závory, které byly střeženy jejich hlídkami. Pokud chtěl někdo "čáru" překročit, musel mít patřičné povolení, jež bylo vydáváno okresním (či obecními) úřady.

 Průkaz Josefa Kreče ze Svojkovic, na které dostal razítko povolující přechod demarkační linie

 Razítko umožňující přechod demarkační linie, které dostal na průkaz Josef Kreč

Pamětník pan ing. Mayer si tuto propustku psanou azbukou uschoval. Na moji otázku, zda musela být psána anglicky i rusky s úsměvem na rtech odpovídá: "Rusové kádrovali každého, kdo jel do jejich pásma. Američané ne."

Demarkační linie neměla jen oddělovat osvobozená území spojeneckých armád, ale sloužila i ke kontrole německých uprchlíků (příslušníků SS, Wermachtu, i "obyčejných" lidí). Již od počátku květnového povstání v Praze, když si Němci uvědomili svoji porážku, prchali směrem k západním hranicím ČSR v dlouhých, nekonečných, kolonách ve snaze dostat se do americké zóny. 

Běženci byli kontrolováni i na vlakových stanicích - v Holoubkově Rusy a v Rokycanech Američany, a byli z nich vybírání vojáci a příslušníci SS.

Kdy se setkala americká a ruská armáda u Rokycan?

Na památku setkání vojsk na demarkační linii zde byl v roce 1999 odhalen památník a tabule s doplňujícím textem v ruském, českém a anglickém jazyce, která upozorňuje na 7. květen 1945 jako den osvobození Rokycan a na 9. květen jako den setkání obou osvobozeneckých armád.  

Již v roce 1992 zde byla ze soukromé iniciativy pamětníka ing. Mayera umístěna tabule s textem, který původně nesla vzpomínková deska instalovaná těsně po skončení druhé světové války, jež byla násilně odstraněna v roce 1948. Deska pana Mayera byla v roce 1999 rovněž odstraněna.

Podle pana Mayera se umístění památníku neshoduje s původním průchodem demarkační linie, která podle něho byla asi o sto metrů dál. Minulý rok při oslavách šedesátého výročí konce druhé světové války se u demarkační linie setkali američtí i sovětští veteráni, aby si mohli podat ruce na místě, které jako první naznačovalo počátek studené války a rozdělilo oba spojenecké tábory, jež spojoval jediný cíl: zastavit šíření ničícího fašismu a Hitlera.

Autorka děkuje panu ing. Ladislavu Mayerovi za vstřícné přijetí a poskytnutí dobových materiálů.