Příhody i postavy v tomto příběhu jsou reálné a jakákoli podoba se skutečností je více než možná.
Než to začalo
Je to tak, jak má být. Vše se skládá jako jednoduchá skládanka. Stačí se nadechnout a nechat se vést.Bylo horké dubnové odpoledne. Typické spíš pro červen. Letištní hala plynula svým rušným životem oživeným občasnými zmatky, bez kterých se neobjede. Čekání na přílet letadla bylo dlouhé. Napětí rostlo a sáček s belgickými pralinkami se mi potil v ruce.
Co se vleče, ale neuteče. Letištní zřízenci je přivezli na kolečkových křeslech. Zalekla jsem se pohublé tváře Vivian, kterou lemovaly pohádkově stříbrné vlasy, a Marionových unavených očí. Téměř čtyřiadvacetihodinový let zanechal na tváři osmdesátileté ženy a devadesátiletého muže dočasné otisky. Vrásky vystouply a oni se zdáli křehčí než ve skutečnosti.
„Všechno kvůli té malé vizitce, co jsem ti dal,“ říká mi s oblibou Marion pokaždé, když se spolu jen tak chechtáme. A není to zřídkakdy. Dvě velké děti. Jednomu táhne na třicet, druhý právě vykročil do další desítky, aby svým vitálním přístupem převálcoval veškeré zákonitosti přírody, oslavil stovku a trumfl svoji tetičku, která se dožila sto sedmi let (a jejíž hrob nám pro jistotu ukázal, abychom mu věřili).
Nepije alkohol, ale jen horkou převařenou vodu. Prý jednou v televizi sledoval interview se stoletou dámou, na jejíž dlouhověkost se vyptával zvědavý moderátor. „Převařuju si vodu, abych v ní zničila škodliviny,“ odpověděla prý žena a dala tak příklad malému drobnému muži, který své devadesáté narozeniny oslavil pln síly a optimismu v hloučku mladých přátel a po boku své ženy, kterou si vzal před rokem a půl.
„Je jako králíček na baterky,“ škádlí ho Vivian a přitom roztomile cupitá na místě, aby napodobila, jak za ním musí neustále běhat. Potvrzují rčení, že láska kvete v každém věku. Nevidíte je jinak, než s úsměvem na rtech a ruku v ruce. Nekecám.
On řídí velkého amerického Buicka, ona vaří úžasné palačinky a své početné rodině, která čítá osm dětí a sedmnáct vnoučat, skládá rýmovaná přání k narozeninám. Snídají cereálie s ovocem a Marionovu specialitu – mražené třešně. Bydlí v malém domku v Corbettu v Oregonu, který Marion postavil ve svých sedmdesáti letech na kopci, aby měl výhled do okolí. Kolem jsou pole, na nichž rostou bobule, a louky, kam se chodí pást vysoká. Žijí si prostě spokojeně a každý okamžik, každý nádech vychutnávají do poslední kapky.
Pamatuju si to, jakoby to bylo včera. Slunce odcházelo, aby se uložilo ke spánku, ale ještě hřálo, jak to v letních večerech bývá. Marion zaparkoval svého Buicka nedaleko Cascades, abychom ochutnali nejlepší zmrzlinu v Oregonu. Byla plná mléka z buclatejch krav. Pusu plnou mražené dobroty, boule za ušima a kuli jsme plány.
„Rád bych se jel podívat do Normandie,“ zasnil se devadesátiletý muž. „Já také,“ odpověděla jsem a představila si Omahu tak, jak ji znám z obrázků. „Tak pojedeme,“ řekla jsem.
A jeli jsme.
Dvě plně naložená auta. V prvním se vezl devadesátiletý americký veterán se svojí ženou, ve druhém seděl někdejší československý pilot, kterému zanedlouho bude osmdesát. Netušili jsme, jaká dobrodružství nás na cestě čekají a bez zvláštních očekávání ujížděli k česko-německým hranicím.
Jenže cesta se táhla, protahovala, napínala a prodlužovala. Byla mnohem delší, než spočítaly plánovače tras a než vypadala na mapě. A naše oči byly naopak příliš optimistické, mladé a nezkušené. Krátké zastávky byly příliš krátké na pořádné protažení a čas nás tlačil do zadku a do zad. Kam že se to pospíchalo na dovolené? Na hřbitov!
Americký vojenský hřbitov v St. Avold-Lorrain, který ležel asi v polovině naší cesty do Normandie, byl důležitou zastávkou. Nejen proto, že jsme nedaleko tohoto města přespávali. Odpočívá v něm už osmašedesát let Virgil, mladší Marionův bratr, který byl posledním americkým pilotem, jenž zahynul na evropském bojišti ve druhé světové válce. Neštěstí se stalo v malebné vesničce na Domažlicku posledního dubnového dne roku 1945.
Bylo kolem čtvrté hodiny odpoledne, když naše uřícená auta vjela do dvora levného a úsporného hotelu. Když za sebou máte několikahodinovou cestu a půl hodiny na to najít v cizím městě hřbitov, dovede vás pomalé tempo francouzské recepční rozpálit doběla. A její tempo bylo opravdu hodně pooomaaalééé. Je totiž tááák namáhavé uchopit tužku, najít papír, vyťukat číslo do počítače. Je tááák těžké správně spočítat cenu ubytování. S napětím jsme ji pozorovali. Sepsala si čísla pečlivě pod sebe. Jedno, druhé třetí. Úhledný školácký styl. Určitě by dostala jedničku. Pak čísla elegantně podtrhla. A my ani nedutali. Začne teď sčítat. Napřed první sloupec, no víte, tak jak se to dělá. Ale k našemu zklamání vytáhla kalkulačku! Není to podvod?
Zaplatila jsem sumu, kterou si vyžádala kalkulačka. Ale francouzská recepční na čísla koukala, hypnotizovala je, porovnávala s údaji na monitoru počítače, kroutila hlavou, vzdychala, trápila se. Nakonec počítala znovu. „Dvacet centů mi musíte doplatit,“ zvedla hlavu. Doplatila jsem dvacet centů a podívala se na hodinky. Čas neúprosně postupoval podle svého plánu. Za chvíli nám na hřbitově zavřou! Jenže recepční, která samozřejmě nic netušila, byla stále v zajetí svých čísel. Kroutila hlavou, vzdychala, přepočítávala. „Musíte mi ještě doplatit deset centů,“ prohlásila nakonec a její obličej omládl úlevou. Konečně byla spokojena. Čísla seděla. A my mohli konečně odnést zavazadla na pokoj, převléci se do dobových uniforem a odjet na hřbitov.
Zklidni se!
Tak jsme frčeli. Ulicemi neznámého města, hledajíce slavný hřbitov, na který neukazoval žádný ukazatel. Dvacet minut byla zatraceně krátká doba. V malém provinčním městě byly ulice poskládány bez ladu a logiky. Kolem létaly malé francouzské vozy řízeny šílenými sebestřednými piloty. Nervozita rostla s každým dalším troubením. Dejte cizinci ceduli a on se zorientuje!Jenže cizinec si musel poradit sám. Řídil se svou vlastní intuicí. A tak jsme čtyři minuty před zavírací dobou vlítli do hřbitovní brány. Před malou úřadovnou stál elegantní Francouz se stejně elegantní kolegyní ve šmrncovním kostýmku. Gestikuloval zcela jasně: už ne, už ne, už zavíráme! Odepnula jsem rychle pás a málem vypadla z auta. Vyběhla jsem a řítila se k překvapenému páru. „Vím, že zavíráte, ale my máme v autě veterána. Jeho bratr tady leží. My už….,“ nestačila jsem doříct, že už zítra musíme jet dál. „Zklidněte se, zklidněte se,“ uklidňoval mě Francouz. „Aspoň pár minut,“ obrátila jsme se na drobnou zaměstnankyni hřbitova. „Samozřejmě. Svezu vás tam,“ ukázala na vozítko, které se používá na golfových hřištích.
Bílé náhrobky stály v pozoru, srovnány do přesných zákrytů. I po smrti kryje kamarád kamaráda. Zelená tráva byla svěží, voněla a byla měkká jako nejměkčí mech v lese. Klid a mír se vléval do každé buňky našeho těla.
A pak se vitální devadesátiletý muž dotkl náhrobku svého bratra. Jeho myšlenky skočily na společnou kopanou, kterou hrály s podomácky vyrobeným míčem, na čerstvé mléko, které oba rádi pili a o něž Virgil ve svém posledním dopise žádal matku. Milující ženu, kterou ztráta nejmladšího syna utrápila k smrti. Stal tam po boku své ženy a hledal kapesník. Najednou byl starý a shrbený.
Virgil se na svoji poslední bojovou misi přihlásil dobrovolně. Nemusel – v kapse měl propustku a chystal se na dovolenou domů, do Oregonu. Přihlásil se možná proto, že létání miloval, možná proto, že to cítil jako svou povinnost. Usměvavý syn farmáře, který překypoval zdravím. Marion poklekl, položil ke hrobu svého bratra věnec a zasalutoval.
Vážnost a stesk mu ale vydržely jen chvíli. Popovídal si s hezkou průvodkyní, která si ho pamatovala z minulých let. To mu stačí ke štěstí. Povídat si s lidmi, sdílet příběhy, vyměnit si úsměvy. Není v tom nic špatného. Vždyť život přece není o smutku. Kdyby truchlil nad svým osudem, brodil se v bahně nepříjemných zážitků a lítosti, asi by už nežil.
Hvězdou v devadesáti
Marion dostal k narozeninám frajerskou pilotní bundu. Na zadní straně je vyobrazen pilot s palci nahoru – thumbs up!, což je Marionova obchodní značka, jak sám říká, a nápis: My hobby is living. A tak ji nosil stále s sebou, protože prostě rád sdílí radost s ostatními lidmi. A je jedno, zda to jsou přátelé nebo úplně cizí osoby, které potkal právě na ulici. Třeba jako amerického pilota Mikea. „No ne, to je nádherná bunda. Je super,“ obdivoval ji Mike, se kterým se Marion seznámil na náměstí v St. Mére Eglise nedaleko věže, na níž za padák visí slavná socha výsadkáře.Nebyla to jen jeho druhoválečná uniforma, která budila pozornost. Nebylo to tím, že je válečný veterán, kterých do Normandie každý rok přijíždí celá řada. Celé je to jinak. Tajemství vězí uvnitř, v nitru toho veselého muže, který je stále malým klukem. „Já jsem číslo osm,“ říká se škádlivým úsměvem Vivian, která vychovala sedm dětí. „Ale jsem ten nejoblíbenější,“ dodává. A asi ten nejvíc neposedný, hravý a usměvavý.
Žena se stříbrnými kadeřemi a laskavými očima je trpělivou manželkou. Vždy čeká opodál, ale vše bedlivě pozoruje svým jasným a bystrým zrakem. Čeká, až si Marion potřese rukou, vyfotografuje se, vymění si e-mailové adresy a příběhy.
Mariona obklopuje vzácná a přitažlivá aura něčeho čistého, dobrého, roztomilého, milujícího a srdečného. Životadárná energie z něho sálá a přitahuje pohledy lidí. Dobíjí je úsměvy a oni svými dotazy, žádostmi a dotyky dobíjí jeho. Vzájemná přirozená symbióza.
New boyfriend, baby!
Cestovala s námi také Míša, moje nejlepší kamarádka. Ano, i ve svých skoro třiceti letech hraju na dobré kamarádství. Protože Míša je opravdu výjimečný člověk. Modrooká světlovláska s příjemným úsměvem a roztomilým smíchem. A je skvělé vidět ji, jak se směje a chichotá. Protože byly doby, kdy se smála málo, a to bylo smutné.Když jsme dojeli na Utah, ubytovali jsme se v prima chatě. Byl to vlastně mobilní dům a já jsem zjistila, že je opravdu dobrý leda jako chatka a nikoli rodinný dům pro trvalé bydlení. Za domem byl plot a za plotem lamy. A Míša se jim hned první den chichotala. Chudáci lamy. Ony to byly francouzské lamy, které jsou jiné než ostatní lamy. Stejně jako Francouzi jsou jiní lidé než my ostatní. Alespoň se tak tváří.
I lamy se tak tvářily a přitom špulily své uši jako anténky. „Přijímají,“ řehtala se Míša na celé kolo. Lamy si oblíbila a ony mohly mít šťastné dny. Pokud by ovšem chtěly. Byli jsme totiž dosyta vybaveni tučným proviantem od Milošovy maminky (aha, já vám ještě neřekla, že s námi cestoval také Miloš, řidič prvního auta a synovec československého pilota pana Jana Zdeňka – a vlastně jsem ještě nepředstavila Lukáše, mého milého a řidiče druhého auta). Bylo toho opravdu hodně: dvě bábovky, dvě vánočky, dva skvělé guláše, dvě velké sklenice bezchybných fazolí, rohlíky, klobásy, salám, chléb. A pečivo okorávalo a ztrácelo na chuti. Takže jsme se rozhodli podělit se s lamami.
Nelehkého úkolu nakrmit lamy se ujala se švitořením Míša. Hopkala k plotu a lámala rohlík na menší kousky. „Lamo, vezmi si rohlík,“ volala zvesela. Lama otočila hlavu stejně decentním tempem jako paní na recepci (pamatujete – ta v našem prvním ubytování u St. Avold). A pak ji stejně pomalu otočila zpět. Nezájem smíšený s lehkou dávkou arogance a pravděpodobně i strachu.
Míša hodila rohlík. Dopadl před lamu. Hodila další kousek a ten dopadl za lamu. Hodila třetí kus pečiva a ten dopadl na lamu. Lama se zvedla, rohlík stále na hřbetě. Popošla, rozkročila se a natočila elegantně hlavu na svůj hřbet. Vznikla tak líbezná piruetka. „Chichchi,“ řehtala se Míša na celé kolo. „Lama baletííí,“ kuckala se.
Když je Míša veselá, září její pomněnkové oči na celé kolo. Určitě si toho všiml i Marion. A s radostí vždy přijal její rámě, když ho doprovázela po našich zastávkách a pomnících. „Hey, you have a new girlfriend,“ škádlila jsem Mariona, když pochodoval zavěšen do Míši a očíčka mu zářily. „Oh, but do not say to my wife,“ nezkazil žádnou legraci.
Samozřejmě, že to nešlo utajit a já jsem slepičí prdelka, takže jsem to hned za tepla vysypala Vivian, která kráčela asi pět metrů za nimi. Ona totiž také nezkazí žádnou legraci. A aby žárlila na dívku o padesát let mladší, než je ona? To je přece pod její úroveň!
Jenže večer se to zvrtlo. Našla jsem v zápisníku reklamní pohled od Diora, který propagoval dost přihlouplým způsobem nové rtěnky. Byly na něm velké rty pokryté fólií, tu jste odtrhli, políbili a přenesli tak rtěnku na své rty. Nad rty stálo „A kiss from…. To…..“ a do volných řádek bylo možné doplnit jména zamilovaných. Marion mi pohled zcizil. Do první řádky napsal Marion a do druhé Misa.
Když se Míša vracela z toalety, tvářil se uličnicky a nám škubaly koutky. „This is for you,“ posunul ji elegantně pohlednici. Chudák Míša zírala, nevěděla, co říct, a nevím, zda se dokonce nečervenala. Nakonec se ale rozhodla pohlednici políbit. A pak se Marion rozhodl, že políbí Míšu, ale jenom pantomimou, protože vše sledovala jeho drahá Vivian. A když se tak objímali a špulili pusy, což jsme samozřejmě nezapomněli nahrát na video, vtrhl k nám Eric.
Eric the Turtle
Eric Labourdette (miluju jeho příjmení, které mi krásně zní v uších) je můj přítel z facebooku. Nevím, jak si mě asi před rokem našel, ale znala jsem ho jen on-line. Chtěl poznat Mariona, protože nějak tušil, že je o co stát. Našel si nás v kempu a přišel v doprovodu Mikea. Však si vzpomínáte, toho amerického pilota, co obdivoval Marionovu leteckou bundu.Tak si tam u nás v mobilním domě sedli ke stolu a já jim nabídla Heinekena, protože plzeňská dvanáctka už mi došla. Show se začala rozjíždět ještě víc. Protože pokud něco charakterizuje Erica, tak to, že se nestydí a má komediální nadání, které se rovná mistrům stříbrného plátna. A rád se předvádí, takže ho hned byla plná místnost. Znali jsme se chvilku, ale na přiblblé seznamovací fráze nebyl díkybohu čas.
„Umíte hýbat ušima?“ zeptal se Eric anglicky (ano, je výjimečný tím, že není nabubřelý a umí anglicky).
„Ne.“
Zahýbal ušima.
„Umíte hýbat nosem?“
„Ne.“
Zahýbal nosem.
„Umíte hýbat nosem a ušima najednou?“
„Ne.“
Zahýbal ušima i nosem najednou.
„Umíte hýbat nosem, ušima a přitom zpívat?“
„Ne.“
Zahýbal ušima, nosem a k tomu zazpíval.
Aplaus doprovázený našim řehtáním se mu zalíbil.
„Předvedu vám želvu,“ rozhodl se.
Vytáhl hlavu z krku, co to šlo, vypjal veškeré mimické svaly a z rukou udělal ploutve. Trhaným pohybem předváděl plavání vodní želvy. A za ty pohyby by se nestyděl ani Micheal Jackson.
Á, pán je specialista
Kdysi mi astroložka řekla, že mě na cestách budou čekat různé příhody, zážitky a lidé. Nevím, zda je to sebenaplňující se proroctví, ale funguje to. A cesta do Normandie vše jen potvrdila.Loni jsem dostala od francouzského strýce koňak značky Armagnac. Koňakům vůbec nerozumím a nechutnají mi, takže se ani nesnažím je chápat. Nicméně koňak byl určený pro Mariona k devadesátým narozeninám. Jenže Marion nepije alkohol a nikdy ho nepil. „Když jsme jako vojáci chodili do baru, objednával jsem si mléko,“ říká a s oblibou sleduje, jak se okolí tváří.
Vzali jsme ale Armagnac s sebou a jediný, komu značně zvedl náladu, byl Lukáš. Začal hned všem nabízet: „Dáme si koňak. Armagnac. Je výbornej,“ polykal sliny, aby nás nalákal. Jenže osazenstvo našeho mobilního domu, které si posedalo na terasu k večeři, nejevilo moc velký zájem.
Já jsem už nějakou dobu popíjela dvanáctku a nechtěla jsem si kazit její chuť nějakým tvrdým alkoholem. Miloš je zase abstinent z vlastního přesvědčení. Nakonec ochutnal Marion, Vivian a Míša. Asi aby neurazili. Míša se šklebila a druhý den u snídaně prohlásila rezolutní „Never more.“
Řečeno narovinu a jasně – Armagnac nikomu nechutnal a Lukáš v tom zůstal sám. Vše si lze ale vysvětlit i tak, že naše chuťové buňky jsou barbarské a ke koňaku se prostě ještě nepropily. Každý ať si vybere to své.
„Hmm,“ rozplýval se Lukáš po prvním doušku. „Hmmmmmm. Cítíte tu chuť? Jak se rozvine na jazyku a po polknutí cítíte to teplo, které se rozlévá v žaludku,“ popisoval své prožitky a živě při tom gestikuloval a hladil ladné linie láhve. Jenže bez nějakého výrazného efektu. Prostě když nechutná, tak nechutná.
Nakonec se mu však dostalo satisfakce a my jsme se skvěle pobavili. To když přišel na návštěvu Michel. Virtuální Marionův přítel. Ano, i devadesátiletý veterán se může s někým skamarádit po internetu. Proč by se to mělo týkat jen nejmladší generace (přesně tak, stále se k ní počítám).
Michel byl menší Francouz s velkýma modrýma očima, které byly živé a plné dobroty. Chtěl nám ukázat naprosto vše v okolí. Jenže ho sám moc neznal, a tak jsme chvílemi bloudili. Inu ono to francouzské značení může zmást i Francouze. Po chladném prochozeném dni jsme ho pozvali na kávu nebo na čaj. Vybral si kávu a po chvilce konverzace se Lukáš rozhodl, že mu nabídne Armagnac.
Michelovi se rozsvítily očíčka a že prý ochutná. Dostal pěknou porci a radoval se. Usrkl. „Hmm,“ pochválil. (Hmm je myslím mezinárodní, takže jsme rozuměli velmi dobře). Lukáš se rozpovídal o Armagnacu a Michel, který hovořil trochu anglicky, přikyvoval a oči mu čím dál víc zářily. Nakonec dobrácky vyhrkl: „Vous-etes specialist!“
I přes chabé znalosti francouzského jazyka všichni pochopili, protože specialista je také mezinárodní slovo. A naším mobilním domkem zatřásl takový smích, že o kousek popojel. Od té doby neřekne Lukášovi nikdo jinak než Specialista.
Obecní Francois
Víte, že každé město má nějakého obecního Pepika? Jenže ve Francii se jim říká Francois. Jednoho jsme potkali v Ste. Mére Eglise přímo na náměstí. Nosil trochu rozpláclou lodičku v námořnické modři, z pod které vykukovaly neposedné šedivé kadeře a vykulené tmavé oči.
Francois se hned stal naším kamarádem. Když jsme stáli na náměstí a sledovali film The Longest Day, potřebovali jsme pro naše nejstarší sehnat židle. Tak jsme si je nenápadně vypůjčili u zeleného stánku Heineken. Jedna židle byla navíc a tak jsme ji nabídli Francoisovi.
Ten váhal a zdráhal se. Židli ohmatal, prohlédl ji a nevěděl, co si s ní má počít. Zkoumavě na ni zíral a bezradně se rozhlížel. Mrzelo nás, že jsme ho uvrhli do rozpaků. Míša mu znovu pokynula, aby se posadil. Francois byl ale stále zmatený, nevěděl, co se děje, nevěděl, jak se židlí naložit. Nakonec se ale nechal přemluvit a posadil se. Ulevilo se nám.
Film byl nekonečně dlouhý. Navíc ve francouzském znění s titulky. Ale lidé stáli a zaujatě civěli na obrazovku. Opodál obecního Francois přešlapovala postarší žena, ale svěžího vzezření. Myslím, že to byla učitelka, protože se na nás káravě podívala (tak, jak to umí jen učitelky), když jsme trochu nahlas promluvili. Obecní Francois si této nervózní dámy povšiml a uvolnil jí místo.
Je to gentleman, pomysleli jsme si. A domněnku si potvrdili o pár dnů později, když jsme do města jeli pro láhve vína a zahlédli na periférii sedět obecního Francois s plechovkou levného piva v ruce. Na hlavě měl svoji modrou lodičku. Vedle něho si lebedila rozložitá dáma v červených šatech, které odkrývaly její bujný dekolt. Obecní Francois se napařoval jako kohout, ale i přes výzvy oné dámy se zdržoval decentně na kraji lavičky. Páreček k pohledání.
Když se ztratí strýc
Milošův strýc Jan brzy oslaví osmdesáté narozeniny, jenže vypadá na šedesát. Bylo pro nás proto těžké chovat se k němu jako k důstojnému seniorovi.Přivezl si s sebou tučný proviant polévek v pytlíku a také spoustu čajů. Ale stále nám bylo záhadou, co vše vlastně skrývá v těžkých a mohutných kufrech. Ke konci našeho zájezdu se objevila další záhada. Strýc prý s sebou dostal na cestu řízky a obložené chleby. „Viděli jste ho jíst nějaké obložené chleby?“ ptal se zoufale Miloš. „Řízky jedl, ale chleby ne. Pokud je někde má schované, tak ty budou…“
Jan byl pilotem a kdysi sloužil v Libyi. „A tady přišel o poslední známky disciplíny,“ vysvětloval Miloš pokaždé, když se strýc někam zatoulal. „A navíc to ztrácení mají v rodině,“ dodával s povzdechem.
Když se ztrácel na přehledných normandských plážích, bylo vše v pořádku, protože jsme ho vždy rychle našli a mohlo se jet dál. (No uznejte, nechat jsme ho tam nemohli ani v legraci.) Jenže když jsme strýce nevytrestali my, vytrestal on nás.
Poslední den naší výpravy jsme si naordinovali klidnou procházku v Lucemburku, kam jsme jeli z Normandie hodně hodin. Čekala nás cesta domů a všichni měli trochu nostalgickou náladu a těšili se na návštěvu amerického hřbitova, kde generál Patton stále dohlíží na zástupy svých vojáků, jež pokojně odpočívají v zemi.
Najít lucemburskou katedrálu, kde spí Jan Lucemburský, nebylo těžké. Monumentální stavba je stejně působivá zvenku i zevnitř. Procházeli jsme společně chrámem a obdivovali nádherné fresky a prosklené vitráže. Nakonec jsme zapálili svíčky a posadili se ke krátké meditaci. Strýc byl stále s námi. Postával opodál a zkoumal stojánek s pohledy. Jenže pak zmizel. Hledali jsme ho v katedrále, před katedrálou i za katedrálou. Prohlédli jsme kryptu. Nebyl ani tam.
Stáli jsme před vstupem do katedrály a Miloš si zoufal: „Když u něj je těžké odhadnout, kam mohl jít.“ Rozdělili jsme se a každý z nás prohledal jinou část okolí. Strýc stále nebyl k nalezení. „No asi budeme muset jít na policii,“ představila jsem si velké zdržení, komplikace a nejistý výsledek.
Rozhodli jsme se dojít zpět k autu. Cestou jsme si koupili belgické pralinky za pakatel a ve skrytu duše doufali, že strýc našel cestu na parkoviště. Pochybnosti ale byly značné. „On se pořád díval do výloh, tak nevím, zda si mohl zapamatovat cestu,“ krčila jsem rameny. „Blbý je, že každej druhej člověk v tomhle městě má šedivý vlasy a modrou bundu,“ glosoval nepříjemnou situaci Miloš.
A pak jsme stáli před parkovištěm. Bylo pusté a prázdné. Ale moment, že by přece? Muž se šedými vlasy a modrou bundou se opíral o zábradlí. „Není to strejda?“ upozornila jsem Miloše. Byl! „Vsaď se, že řekne, že jsme se mu ztratili my.“ A taky, že jo! „Vy jste se mi ztratili v té katedrále, tak jsem šel,“ řekl strýc s úsměvem.
Prostě to tak někdy bývá, že se šestičlenná skupina ztratí jednomu člověku. Ale co. Oddechli jsme se, zasmáli jsme se a jeli jsme vstříc naší poslední zastávce – hrobu generála Pattona. Jen jedno poučení to pro nás mělo. Pokud strýc příští rok pojede s námi do Arden, dostane řetěz a nepustíme ho dál než na pár kroků. Protože kdo by ho tam v těch lesích hledal?!
Fotografie: Miloš J.K. Ryneš, HQ IndianHead Klatovy
