Zatčení K. H. Franka v Rokycanech

Krvavá kariéra knihkupce K. H. Franka, který vstoupil po založení SdP do jejích struktur a aktivně se podílel na perzekuci českého lidu (mj. stojí za osudy vesnic Ležáky a Lidice), skončila v květnu 1945. Ke konci války, když již bylo zcela jasné, že německá armáda bude poražena, americká armáda postupovala ze západu a sovětská se z východu země blížila k u Praze.

Kolony německých uprchlíků (civilistů, vojáků wermachtu i členů SS) postupovaly k západním hranicím Československa, ve snaze uniknout rudoarmějcům a dostat se pokud možno do zajetí armády americké. V jednom z těchto nekonečných zástupů prchal i K. H. Frank.

Díky komunikaci mezi jednotkami spojeneckých armád a československých četníků se rozšířila informace, že v koloně je pravděpodobně i bývalý Obberguppenführer Frank. Dne 9. května přišlo do rokycanské četnické stanice hlášení z Holoubkova, že se mezi uprchlíky pohybuje i nenáviděný kat českého lidu. Podle pamětníků se Frankovo auto drželo uprostřed kolony a snažilo se působit nenápadně a skrytě.

V Holoubkově se kolona na chvíli zastavila. Frank v tu chvíli z auta vystoupil, aby se přesvědčil (snad ze strachu), proč se postup zastavil. Četnická hlídka v Holoubkově ho poznala a okamžitě informovala kolegy v Rokycanech. Na rokycanském náměstí vykonával v tu dobu službu strážmistr K. Štefl, který však Franka při průjezdu centra města zadržet nestačil.

Americký důstojník - poručík Hallere, který byl zrovna se svým džípem na náměstí do něho skočil, nastartoval a vydal se za Frankem. Na křižovatce "u jatek" (ve směru na Plzeň) zajistila kolonu posádka amerického vozu Dodge. O chvíli později jí přijel na pomoc i americký tank. U jatek v tu chvíli vykonával službu četník Ranc, který Franka rozpoznal a ve spolupráci s americkými vojáky zatkl. Osud K.H. Franka byl naplněn v roce 1946 v Praze, kde byl pověšen.

Demarkační linie Rokycany – Borek a její osudy

Tento článek vznikl v roce 2006, kdy se mi podařilo setkat se s rokycanským rodákem a pamětníkem Ing. Mayerem, jenž uchoval spoustu zajímavých dobových materiálů.

Někdy se může zdát, že vrcholná mocenská politika je obyčejným lidem vzdálena a nemá na ně přímý dopad. Opak se však často stává pravdou. Tento fakt ukazuje i na okolnosti vzniku a existence demarkační linie, která oddělovala zóny osvobozené dvěma spojeneckými armádami, americkou a sovětskou, a na určitou dobu zasáhla do života obyvatel oblastí, přes něž procházela.

Představitelé protihitlerovské koalice se o rozdělení sfér vlivu v osvobozených oblastech Evropy dohadovali ještě v plném zápalu bojů druhé světové války. O konečné podobě hraniční linie mezi spojenci bylo rozhodnuto v roce 1945 na Jaltě. Podle původní dohody měla tato linie opisovat západní hranice první Československé republiky. Historický vývoj se však ubíral jiným směrem. 

Historické pozadí vzniku demarkační linie

Americká armáda, která přicházela od západu na východ, získala v postupu asi týdenní náskok na Rudé armádě, jež se pohybovala opačným směrem, a v předstihu dorazila k hranicím ČSR. Dohodou mezi americkým gen. Pattonem a jeho sovětským protějškem Antonovem bylo americkým vojskům umožněno překročit hranice ČSR a pokračovat dále na východ, ovšem jen do hraniční osy České Budějovice, Plzeň, Karlovy Vary.

Americkým vojákům bylo z nejvyšších míst zakázáno přijít na pomoc květnovému pražskému povstání. Sověti se nechtěli o Prahu ze strategických důvodů dělit a Američané Rusy potřebovali v boji proti Japoncům v Pacifiku.

Přišli Američané do Rokycan 6. nebo 7. května 1945?

Americká armáda byla v Plzni s nadšením přivítána 6. května 1945. Vojáci byli i přes politické dohody vysíláni dále do vnitrozemí, aby mapovali situaci německé armády. I v Rokycanech byla osvobozenecká vojska netrpělivě očekávána. Za den vstupu Američanů do Rokycan byl oficiálně označen 7. květen 1945 a za příchod Rudé armády k demarkační linii v Borku u Rokycan 9. květen 1945. S těmito daty se však neshodují vzpomínky pamětníků i dobové dokumenty, které tito lidé pečlivě uchovávají.

Podle vzpomínek pana Šmída viděl on a jeho kamarád tři americké tanky v Rokycanech již v podvečer 6. května, kdy se k městu blížily po plzeňské silnici. Jeden z nich zůstal stát na začátku města a druhé dva se vydaly dál. Po chvíli se otočily a odjely. Památník rokycanské pamětnice zase nese zajímavé věnování ruského vojína Fedoroviče, který se jí do sešitu zvěčnil v den setkání americké a sovětské armády: "11. 5. 1945, 14.30. Rokycany. V den setkání amerických a sovětských vojsk." 

Setkání americké a ruské armády na demarkační linii

Je možné, že k setkání obou spojeneckých vojsk, resp. jejich průzkumných oddílů, mohlo dojít již o den dříve. Datum 9. května 1945 je však nepravděpodobné vzhledem k faktu, že tento den dorazila Rudá armáda teprve do Prahy.

Zajímavý je i osud demarkační linie, která prochází mezi Rokycany a Borkem. Američané pronikli až za ni a před příchodem Rusů ji posunuli dále na východ až ke křižovatce na východním konci obce Svojkovice (asi 4 km od nynější demarkační čáry). O tom, že se Američtí vojáci dostali až do Svojkovic, svědčí podpis amerického vojína, který byl ubytován u jedné rodiny v této obci: "The best wishes. 9. května 1945 (jeho podpis je bohužel nečitelný - pozn. aut.)."

Domek č.p. 8 na začátku Svojkovic, kde pobývali američtí vojáci před tím, než byla demarkační linie posunuta k Borku (směrem na západ k Rokycanům)

U prarodičů autorky článku pak několik dnů pobývali američtí vojáci (ve Svojkovicích č.p. 8). Podle Miloslava Kreče, kterému v té době bylo 12 let, jim obzvlášť chutnali vdolky.

Po příchodu Rudoarmějců do Svojkovic 10. května 1945 se američtí vojáci stáhli zpět na západ a byla ustavena demarkační čára, jak ji známe dnes.

Režim na demarkační linii

Jak vypadal hraniční režim na demarkační linii, která protínala Rokycanský okres a oddělovala jeho obce? Obě spojenecké armády zde vybudovaly závory, které byly střeženy jejich hlídkami. Pokud chtěl někdo "čáru" překročit, musel mít patřičné povolení, jež bylo vydáváno okresním (či obecními) úřady.

 Průkaz Josefa Kreče ze Svojkovic, na které dostal razítko povolující přechod demarkační linie

 Razítko umožňující přechod demarkační linie, které dostal na průkaz Josef Kreč

Pamětník pan ing. Mayer si tuto propustku psanou azbukou uschoval. Na moji otázku, zda musela být psána anglicky i rusky s úsměvem na rtech odpovídá: "Rusové kádrovali každého, kdo jel do jejich pásma. Američané ne."

Demarkační linie neměla jen oddělovat osvobozená území spojeneckých armád, ale sloužila i ke kontrole německých uprchlíků (příslušníků SS, Wermachtu, i "obyčejných" lidí). Již od počátku květnového povstání v Praze, když si Němci uvědomili svoji porážku, prchali směrem k západním hranicím ČSR v dlouhých, nekonečných, kolonách ve snaze dostat se do americké zóny. 

Běženci byli kontrolováni i na vlakových stanicích - v Holoubkově Rusy a v Rokycanech Američany, a byli z nich vybírání vojáci a příslušníci SS.

Kdy se setkala americká a ruská armáda u Rokycan?

Na památku setkání vojsk na demarkační linii zde byl v roce 1999 odhalen památník a tabule s doplňujícím textem v ruském, českém a anglickém jazyce, která upozorňuje na 7. květen 1945 jako den osvobození Rokycan a na 9. květen jako den setkání obou osvobozeneckých armád.  

Již v roce 1992 zde byla ze soukromé iniciativy pamětníka ing. Mayera umístěna tabule s textem, který původně nesla vzpomínková deska instalovaná těsně po skončení druhé světové války, jež byla násilně odstraněna v roce 1948. Deska pana Mayera byla v roce 1999 rovněž odstraněna.

Podle pana Mayera se umístění památníku neshoduje s původním průchodem demarkační linie, která podle něho byla asi o sto metrů dál. Minulý rok při oslavách šedesátého výročí konce druhé světové války se u demarkační linie setkali američtí i sovětští veteráni, aby si mohli podat ruce na místě, které jako první naznačovalo počátek studené války a rozdělilo oba spojenecké tábory, jež spojoval jediný cíl: zastavit šíření ničícího fašismu a Hitlera.

Autorka děkuje panu ing. Ladislavu Mayerovi za vstřícné přijetí a poskytnutí dobových materiálů.

Jaké byly oslavy osvobození v roce 2010

Protože oslavy osovobození byly v roce 2010 výjimečné hned z několika důvodů, rozhodla jsem se na blog umístit také článek, který jsem psala loni. 

První květnové dny roku 2010 vrátily Plzeň a okolí o 65 let zpět . Ulicemi se opět proháněly americké jeepy, vojáci se zdravili s lidmi, hrál se jazz a na náměstí se tančilo. Slavnosti svobody se v Plzni konají od roku 1990.

Po 65 letech se do Plzně vrátil legendární tank M4 Sherman, který byl hlavním tahounem pozemních operací na západní frontě. K vidění byl v historickém vojenském kempu 16. obrněné divize ve Štruncových sadech a objevil se také v koloně historických vozidel „Convoy of Liberty“, které se letos zúčastnil mimořádně velký počet nejrůznější historické vojenské techniky z celé Evropy.

Kolonu vojenských vozidel, která každoročně projíždí Klatovskou třídou, letos pozdravily stíhačky JAS-39 Gripen, jež nad hlavami diváků prolétly přesně v 11.21 hodin. Po celou dobu kolony kroužil nad Plzní také historický letoun Piper.

Convoy of Liberty, 2010

V čele konvoje jeli američtí a belgičtí veteráni, mimo jiné Earl Ingram, Erik Peterson nebo Marion Kirkham. Historická vozidla následovala moderní technika americké armády – k vidění byly například obrněné transportéry Stryker nebo kolová vozidla Hummer. Konvoj uzavřela česká armáda, která zde mj. představila obrněné transportéry Pandur.

Beseda s veterány

Kdo by se nechtěl setkat s muži, kteří 6. května 1945 osvobodili Plzeň? Alespoň na chvíli jim pohledět do očí, potřást si s nimi rukou a odnést si na památku jejich podpis. O autogramiádu, která proběhal v neděli 2. května na náměstí Republiky, byl opravdu velký zájem a chvílemi se zdálo, že dav snad veterány umačká. Stejný zájem vyvolala i beseda s veterány naplánovaná na úterý 4. května.

Americké centrum, 16.20 hodin. Beseda začíná za 40 minut, ale nedočkaví lidé se již nyní tísní v malém prostoru v přízemí Amerického centra. Konferenční místnost je ihned po otevření plná. Není kam si sednout, natož kam si stoupnout. Proč nebyl vybrán jiný prostor? Radnice nebo Měšťanská beseda, ptají se lidé a vzpomínají na to, že stejný problém provázel setkání s veterány již minulý rok. Pak přichází zpráva, že beseda se přesouvá do obřadního sálu na radnici. Tak úprkem rychle tam.

Eric Peterson, Stephen Mason, Marion Kirkham

Lidé bez problémů zaplnili i tento sál. A pak konečně přicházejí veteráni. Jako první Earl Ingram. Sál tleská. A pak další – Erik Peterson, Marion Kirkham, Karl Linquist, Stephen Mason a mnozí další. Lidé chtějí jejich fotku, podpis. Vzrušení v sále je veliké a trvá hodnou chvíli, než může diskuse začít.

Co vojáci jedli a kde byli?

Na co se lidé ptají? Zajímá je hlavně, zda některý z veteránů nebyl v jejich městě, v jejich vesničce. A tak se dozvídáme, že Earl Ingram, člen 2. pěší divize, hlídal demarkační linii v obci Křiše na Rokycansku. „S Rusy jsem se tam setkal dvakrát,“ vzpomíná Ingram a přidává několik veselých historek. Humor veteránům skutečně nechybí. „Víte, my tankisti jsme byli odveleni do malých vesniček za Plzeň a s plzeňskými děvčaty se veselili vojáci z pěší divize,“ říká Erik Peterson, člen 16. obrněné divize, a obrací se k Earlovi Ingramovi.

Malého chlapce z publika naopak zajímá, co vojáci během války jedli. Earl Ingram zavzpomínal na krabičky, v nichž bylo vojákům dodáváno hotové jídlo. Ke snídani jedli většinou vajíčka a nějakou šunku, dostávali sušené chlebové kostky, v konzervách bývalo i maso a sušené mléko. V době, kdy byli v obležení, někdy pocítili hlad. „Ale nikdy jsme si nestěžovali,“ říká Ingram.

Erik Peterson zavzpomínal, jaká lahoda byla napít se po letech války opravdového mléka. „Jednou jsem ve Francii viděl, jak ženou krávy. Měl jsem v kapse krabičku od cigaret, i když jsem nekouřil, tak jsem cigarety vysypal a poprosil jsem svojí školskou francouzštinou farmáře, zda by mi nenadojil trochu mléka. To bylo úžasné,“ vypráví Peterson.

Nejlepší vzpomínka na Plzeň a vojenské lásky

A jaká je jejich nejhezčí vzpomínka na Plzeň? Dva z veteránů vzpomínají na svoji lásku. Příběh Stephena Masona je skoro pohádkový. „Šel jsem tak jednou s kamarádem Jablonského ulicí a uviděl jsem tam kráčet dívku, měla světlé šortky a halenku a vedla kolo. Řekl jsem svému kamarádovi, že je moc pěkná. On mi ale řekl, prosím tě, takových je tady spoustu. Pomyslel jsem si, že cesty boží jsou nevyzpytatelné.“ Stephen Mason se po několika dnech s tou dívkou seznámil. Musel se ale vrátit do USA, aby dostudoval. Po celé tři roky si psali. „Moje sestra byla návrhářka a udělala pro mě krásné svatební šaty. Přijel jsem pak do Prahy a zavolal té dívce, že se u ní zastavím. Bylo to tak trochu překvapení,“ vypráví Mason. Svatbu měli v katedrále sv. Bartoloměje v roce 1948. Stephen Mason nakonec svou ženu představil – seděla totiž v publiku.

Svoji lásku si v Čechách našel i Karl Linquist. „Byla to taková nevinná dívenka,“ vypráví. „Vrátil jsem se pak do USA, a když jsem viděl ten spěch a ruch ve své zemi, říkal jsem si, že ji přece nemůžu vytrhnout z jejího života a přivést ji sem. Dodnes se ptám sám sebe, zda jsem se rozhodl správně,“ říká. Nakonec se po letech opět setkali. Psal se rok 1982 a Karl Liquist byl na návštěvě v Rakousku. Nasedl do vlaku a i přes komunistický režim se mu podařilo přejet hranice. Vrátil se zpět do malé vesničky Křemže. Našel dům, kde tehdy dívka bydlela, a stál za vysokým plotem. Slyšel, jak za ním někdo chodí. „Jen tak jsem řekl Marie. A na druhé straně se ozvalo Karl. Šli jsme spolu na procházku a celou dobu jsme si povídali, jako kdyby to bylo včera, co jsem odešel,“ vzpomíná.

A jaká je nejhezčí vzpomínka Erika Petersona? „Byl večer 6. května 1945, byli jsme s tanky u nějaké vesničky a velitel nám řekl, že můžeme spát bez bot. No to bylo skvělé, protože jsme v botách museli spát po celou válku. Ráno jsem se probudil a viděl jsem zástupy žen, byla jich tam snad stovka, jak nám přinášejí snídani – kávu, mléko, vejce, šunku,“ vzpomíná Peterson.

 
Američtí veteráni

Poslední americký letec, který padl při válce v Evropě

Marion Kirkham, který za války působil jako letec navigátor, v Plzni nepobýval, ale přijel uctít památku svého mladšího bratra poručíka Virgila P. Kirkhama, jenž byl hloubkovým letcem. Virgil padl 30. dubna 1945 u trhanovského zámku nedaleko Domažlic, když se střetl s německým konvojem. Byl posledním americkým pilotem, který během druhé světové války zahynul na evropské frontě. Jeho památku dodnes připomíná malý pomníček – a jak zaznělo z publika stále k němu chodí lidé vzpomínat.

Díky, Ameriko!

Oslavy 65. výročí osvobození skončily symbolicky 6. května, tedy v den, kdy do Plzně přijeli první američtí vojáci. Dopoledne proběhl pietní akt u pamětních desek schodiště radnice. V pravé poledne byla sloužena slavnostní bohoslužba v katedrále sv. Bartoloměje. Poděkování bojovníkům za svobodu a modlitby zazněly v anglickém, českém i francouzském jazyce. „Poděkujme všem, co bojovali za svobodu. Američtí vojáci nemuseli do evropské války, které pro ně byla vzdálená, ale mohli doma žít klidný život. Je třeba pořád připomínat, co znamená svoboda,“ zaznělo od oltáře.

 Virgil P. Kirkham

Odpoledne proběhl vzpomínkový akt „Díky, Ameriko!“ na Americké třídě. „Plzeňáci se stali na dlouhá léta obětí historické křivdy, kdy jim totalitní režim znemožňoval svobodně oslavovat osvobození jejich města i regionu americkou armádou. Jsem velmi potěšen tím, že už 20 let mohou obyvatelé tohoto města svobodně oslavovat konec války se svými americkými osvoboditeli. Nesmíme ale rezignovat na obranu svobody před novými nebezpečími,“ řekl ve svém projevu prezident Václav Klaus.

Za americké veterány promluvil Earl Ingram, který Plzeňanům poděkoval za vřelé přijetí. „Jsme rádi, že tady můžeme být s vámi. Přejeme vám vše dobré, dlouhý život, prosperitu a přetrvávající svobodu,“ řekl Ingram.

Článek vyšel v květnu 2010 na http://www.live.pilsnerpubs.cz

Oslavy osvobození Plzeň 2011

Už to bude 66 let, co vstoupila armáda generála George S. Pattona do Plzně, aby ji osvobodila. Bylo to 6. května 1945. Po dlouhých šesti letech okupace se mohli Plzeňané opět znovu svobodně nadechnout. Pro vojáky 16. obrněné divize a 2. pěší divize zase skončily válečné útrapy. Radost tak panovala na obou stranách. Bohužel svoboda netrvala dlouho. Komunistická propaganda udělala brzy přítrž veškerým projevům, které by odkazovaly na to, že Plzeň byla osvobozena americkou armádou.

Lidé se ovšem zmást nedali. A v roce 1990 mohly být opět uspořádány svobodné oslavy osvobození. Lidé mohli svobodně projevit radost. Nezapomněli ani veteráni. Někteří z nich pravidelně do Plzně jezdí a vzpomínají.

Freedom is not free

Ačkoli je v posledních letech na lidech vidět, že euforie, která panovala v devadesátých letech, již opadla, stále je co slavit. Jak říkají Američané "Freedom is not free." Je třeba si alespoň v květnových dnech, kdy v ulicích Plzně opět zazní jazz a budou zde jezdit americké jeepy, připomenout tuto pravdivou větu.

Virgil P. Kirkham

Letos nebude výročí osvobození kulaté. Pro mě má však i přesto hluboký význam. Již dva roky mám to štěstí, že si mohu dopisovat s Marionem Kirkhamem, bratrem poručíka Virgila P. Kirkhama, pilota letounu P-24 Thunderbolt. Poručík Kirkham byl poslední letec, který během druhé světové války zahynul na evropském bojišti. Stalo se to 30. dubna 1945. Letos mu díky občanskému sdružení Indianhead Club Pilsen bude odhalena pamětní deska.

Jeho bratr Marion je krásný člověk. Velký optimista s úsměvem stále na tváři. Často si říkám, jak je možné, že jeden člověk dovede dát světu tolik dobrého: bojovat za svobodu, vychovat skvělé děti, žít skromně a dobře. Těším se, že se opět setkáme.

Protože každé setkání s americkými veterány druhé světové války je jedinečné, budu ho během Slavností svobody 2011 mapovat. Jsou totiž příběhy, které nesmí být zapomenuty. Těšit se můžete také na fotky.