Promoklé a smutné Lidice

Doslova promoklí až na kost. Déšť nás zastihl kousek za Horákovým statkem, nedaleko místa, kde byli 10. června 1942 zastřeleni lidičtí muži a chlapci. Bylo jich 173.

Místo, které střeží bronzové děti

Obrovský mrak se vznáší nad místem, které je tiché. Déšť dokresluje ponurou atmosféru, a když přecházíme lávku přes potok, na nebi se zablýskne a uhodí hrom. Je to až kýčovité. Dojdeme ještě k místu, kde stával kostel, který dnes připomínají jen kamenné základy. A zavalí nás průtrž mračen.

Chvíli bezradně stojíme a pak se vydáme zpět. Pozorujeme stromy, tiché svědky hrůzných červnových událostí roku 1942. Zvláštní místo s čistým vonným vzduchem. Nahoře u muzea se ještě jednou otáčím na řadu bronzových soch – dětí, které tiše stojí, moknou a trpělivě střeží svůj domov. 

 

Osudy lidických obyvatel

Ze 105 lidických dětí jich 82 zemřelo v Chelmnu, kde byly otráveny výfukovými plyny ve speciálních nákladních autech. Ostatní byly vybrány k adopci do německých rodin a ty nejmenší předány do kojeneckého ústavu.  Ženy byly odvezeny do koncentračního tábora v Ravensbrücku. Zpět do Lidic se jich vrátilo 143.

Anonymní čísla získají konkrétní podobu v muzeu. Zastřelení muži měli tváře a jména, podobně jako ženy i děti. Jejich podobizny najdete v jednom koutě muzea. Obcházím je jednoho po druhém, zatímco mi promáčené šaty usychají na těle. Ale to už stejně nevnímám...

Epilogue: Pilsen liberation 1945 – 2011

Streets in Pilsen are empty. There are no more American and Czech flags, no more jeeps and veterans of World War 2. I went for a walk with my dog this morning and I saw a wet newspaper (it was raining in the night) – on the first page there was a photo from Liberation Festival. How peculiar and depressive.

Still a melody of a song When the Saints Go Marching In which I heard on Saturday evening in Café Emily in my mind and I am thinking about the days that was so wonderful.

Everything started in 2009 when I met Marion Kirkham. After a meeting with American veterans (it was opened for citizens) I asked him for an autograph. He gave me a card and I sent him an e-mail. He replied and since this time we are friends. We both love dogs and music.

In 2011 I could spend more time with him and I met many nice people during Liberation Festival in Pilsen. Everyone touched my heart. Where to start?

Marion Kirkham who touched my heart

Marion Kirkham is one of the best men I ever met. He still keeps smiling. This year he came with his new wife Vivian (wonderful lady) and his daughter Marilyn. We had a great time and a lot of fun. After the celebration we went to visit Mrs. Zdeňka Sládková who lives in Trhanov. It was a great day. And next day we had a funny adventure with Marilyn when we were searching her old friends in Pilsen.

 

S Marionem a jeho ženou Vivian

Grandson of a great general

When I was watching movie Patton last year I hardly could imagine that I will shake hands with his grandson George Pat Waters. It happened to me. What more, I could asked him for autograph when I was sitting next to him on Friday evening in hotel Central. On Sunday evening when we were saying goodbye he embraced me. Wow!

George Pat Waters

Soldier of 2nd the Infantry Division

I met Earl Ingram two years ago but we didn´t have an opportunity to speak together. He is an interesting person – soldier with very nice and gentle soul. This year I could embraced him and talked to him for a while in George’s house (where he stayed during his sojourn in Pilsen). It took only a few minutes but I will never forget. It is a pity that we didn’t have more time!

Charles Noble a Earl Ingram

Soldier of 16th the Armored Division

George Thompson – he is a great person. When I went to say him goodbye, I told him: I hope to see you next year. He answered: You never know what will happen. George’s son was listening and told me a funny story about his grandfather who had more power in his 80s then him in his 20s. “My father will come again next twenty or thirty years,” he concluded. I think the same!

George Thompson

Nice gentleman in elegant uniform

You can’t overlook him. He wears elegant uniform and he is handsome. Charles Noble, a son of Col Charles H. Noble who is called the Liberator of Pilsen. His name “Noble” is the right name for him.

Young soldier of 97^th Infantry Division

John del Santo fought in Tunis, he was in Normandy, in Ardennes, he liberated Pilsen. He was very young when he started to fought in World War 2. John del Santo stayed in army till 1978 and he left it as colonel. He is very nice man and he is still joking. John del Santo never wants to help. I offered him assistance when he was getting into jeep – he refused. I understand it!

Marion and his family left today. I am sitting here a book called 500 Hours to Victory next to me and I am browsing through it. I feel a little bit sadness in my heart. I will never forget days I could spent with these wonderful people and I hope I will meet them next year.

Slavnosti svobody 2011 v Plzni

Díky bohu, že předpověď počasí ani tentokrát nevyšla. Slunce po celé Slavnosti svobody svítilo a nebe bylo bez mráčku – skoro letní počasí. Čekaly nás dny plné úsměvů. A pro mě ojedinělých zážitků, o nichž se mi ani ve snu nezdálo.

Pátek 6. května 2011
Bylo to právě ráno 6. května 1945, kdy se Plzeňané shromáždili na náměstí Republiky, aby přivítali americké vojáky. Nadšené tváře lidí, které můžete vidět na dobových záběrech v plzeňském Patton Memorial, netušily, že za chvíli budou ostřelovány z věže katedrály a ostatních budov.

George Pat Waters u tanku v plzeňské zoo

Kapitulace v roce 1945

A pak poslední zásah amerických vojáků, zajetí tří tisíc německých vojáků a je znovu klid. Tentokrát je již skutečně možné vychutnávat první doušky míru. Ještě téhož dne je ve 14.15 hodin podepsána bezpodmínečná kapitulace německé armády. Tímto aktem je pověřen podplukovník Percy Perkins svým nadřízeným plukovníkem Noblem. Generál německé armády Georg von Majewski se nejprve podepsání kapitulace brání.

 

Marion Kirkham se ženou Vivian

Odmítá ji s tím, že ji nebude podepisovat pouze s podplukovníkem. Nakonec však svoji situaci pochopí a podepíše se pod následující text provizorně napsaný na kousek papíru: "Agree to uncoditional surrender of the city and all the troops and army Hitlerien to the american army."

Charles Noble a Earl Ingram

Von Majewski poté vezme americkou "pětačtyřicítku" a střelí se do spánku. Americkým vojákům se na tváři zračí úleva po vyčerpávajících bojích a jejich úsměvy souzní s úsměvy Plzeňanů, zvláště pak mladých dívek… 

Odhalení tanku v zoo

Tento významný den začínáme s americkými veterány v zoo, kam nás doveze autobus plzeňských hokejistů, který nese symbol Indianhead – stejně jako někdejší uniformy amerických vojáků. Pro veterány je přichystáno překvapení – bude zde slavnostně odhalen americký tank. Proč zrovna v zoo? Tank je v části, kde jsou skály a v nich bývalé německé bunkry. Je dobře, že bude právě zde. Navíc do zoo vodí lidé své děti, třeba je napadne ukázat jim tank - tedy i trochu historie.

Marion Kirkham - Svobodná ulice

Veterány dovezou na místo odhalení jeepy. A pak už následují proslovy, během kterých veteráni stojí, ačkoli jsou pro ně připraveny židle – vojenskou hrdost, kterou nosí stále v sobě, nezapřou.

Dalším bodem programu je pietní akt na radnici, kde se setkají američtí a belgičtí veteráni. Trochu náročný den na projevy. Po o bědě nás čeká pietní akt u památníku Díky Ameriko! Před tím máme asi hodinu volna v centru. Marion se svojí ženou a snachou se chtějí projít Svobodnou ulicí u Proluky a s Ingrid je tam doprovodíme. Zastavuje se s lidmi, zdraví se s nimi. A celou dobu září a usmívá se, což je pro něj tak typické.

Veteráni u pomníku Díky Ameriko!

Večerní program je zakončen slavnostním rautem v hotelu Central na náměstí. Jenže je zde trochu víc lidí, než mělo být. Všechno zlé je ale k něčemu dobré. Nakonec se ocitáme v malém salonku, kde je klid. Shodou okolností sedím vedle George Pat Waterse, kterého můžu požádat o podpis do nové knihy 500 hodin k vítězství, která se ještě ten večer bude křtít na náměstí. Dávám mu také k podepsání společnou fotografii – mám ji dvakrát a on si chce jednu nechat, tak mu ji také podepíšu.

Sobota 7. května 2011

Tento den si na sebe oblékám uniformu WAC, protože se s kamarádkou Míšou budeme motat kolem Pattonova muzea, kdyby bylo potřeba s čímkoli pomoci. Dopoledne přijíždí veteráni, lidé se s nimi opět chtějí fotit, žádají o podpisy.

George Thompson

Prohlédneme si společně camp Lucky Strike, uděláme pár fotek a pak veteráni odjíždí poobědvat do American Center. Také dnes je čeká náročný den – setkání s veřejností a autogramiáda. Všude je pořád plno lidí, kteří si s nimi chtějí alespoň potřást rukou. Všichni je obdivujeme – ačkoli je jim hodně přes osmdesát, není na nich znát únava. Zatímco my, o několik generací mladší, toho máme už nad hlavu.

S kamarádkami

Oběd si dáváme u Mansfelda, kde mají sice na zahrádce rezervaci, ale když přicházím v uniformě ptát se na stůl, tak číšník říká, že to bylo pro nás. Nacházím kouzlo uniformy a musím se smát. Cestou potkáváme spoustu lidí, někteří mě žádají, abych se s nimi vyfotila. Je to pro mě překvapení. A pak si říkám, že až nebudou veteráni, tak to budou všichni ti lidé kolem, co oblékají dobové uniformy, opečovávají jeepy a další techniku, kteří budou „nositeli tradice“ a vzpomínek na rok 1945.

Na náměstí Republiky

Cestou se seznámíme s velmi milou dámou, kterou doprovázíme do jednoho z kempů. Dozvídáme se, že je jí téměř devadesát let a přijela se sama podívat až z Přeštic. Vyměníme si kontakty, abychom ji mohli přijet navštívit. Několikrát nám zdůrazní, že komunisté jsou svině a pak se loučíme. Během oslav ji potkáme ještě několikrát. Obdivuhodné!

Svobodná ulice

K večeru si jdeme sednout do Café Emily na terasu, kde hraje jazz. Lidem září tváře a věřím, že celá atmosféra kolem je hodně podobná té, kterou zažili lidé v květnu 1945.


Neděle 8. května 2011

Neděle je posledním oficiálním dnem oslav. Důležitým okamžikem je tradiční Convoy of Liberty. Začíná trochu se zpožděním, ale lidé si nestěžují, čekají, aby viděli nejen vojenskou techniku, ale také veterány, kteří jedou v jeepech.

Convoy of Liberty

Pat Waters rozdává šeříky, Earl Ingram celou dobu stojí a když mě zahlédne v davu (mám opět uniformu), tak si pošleme vzdušnou pusu. Škoda jen, že letos v konvoji chybí legenda plzeňských Slavností svobody, Eric Peterson, kterému už lékař nedovolil přiletět.

Convoy of Liberty

Odpoledne s Míšou trháme lístky v Patton Memorial. Celkem nás překvapí, kolik lidí se ještě přišlo podívat.

A večer je párty v krásné vile u Barbary a Patricka. Ingrid mi píše, že mám také přijít. Byl to úžasný večer. Celé to vlastně má na svědomí Marion Kirkham, který chtěl předat panu Lavičkovi a jeho ženě krásný dar jako poděkování za to, jak se o ně poslední roky starali.

A pak se všichni loučíme a slibujeme si, že se zase za rok setkáme na Slavnostech svobody. Obětí od Pata Watterse, Earla Ingrama, George Thompsona, Charlese Nobleho… O tom se mi nikdy ani nesnilo.

Pondělí 9. května 2011

Pro mě ale oslavy ještě nekončí. V pondělí vezu Mariona, Vivian a Marilyn do Trhanova za paní Zdeňkou Sládkovou, která se po celou dobu starala o hrob Marionov bratra, Virgila P. Kirkhama. Moje první překladatelská zkušenost.

Na návštěvě u paní Zdeňky Sládkové

Přijíždíme kolem poledne, a proto jdeme nejprve na oběd. Pak nás paní Zdeňka, která brzy oslaví osmdesáté narozeniny, zve na kávu a chodské koláče, které sama pekla.

Na návštěvě u paní Zdeňky Sládkové

Cestou zpátky se zastavíme v Horšovském Týně, aby se mohli podívat na zámek. Malé náměstíčko se jim moc líbí.

Na návštěvě u paní Zdeňky Sládkové

Den to byl dlouhý a náročný (slunce bylo silné jako v létě) a Marion cestou v autě podřimuje.

Úterý 10. května 2011

Večer mi volá Marilyn, že potřebuje pomoct najít své dávné přátele z Plzně, s nimiž si nějakou dobu dopisovala. Čeká nás dobrodružný večer.

Vyzvedávám ji v penzionu u pana Lavičky. Má napsané dvě ulice, ale špatně, takže mi chvíli trvá, než rozluštím, že Tezinka je Těšínská a Havliiova je Havlíčkova. Nicméně najdeme obě dvě.

Na první adrese nikdo neotevírá, necháváme tedy alespoň vzkaz ve schránce. Na druhé adrese nám otevře starší dáma, která je matkou jednoho ze synů, s nimiž si Marilyn dopisovala. Uf. Zavolá mu a předá Marilyn, která se s ním domluví na schůzce.

Skvělé! Mise úspěšně skončena!

Odhalení pamětní desky letce Virgila L. Kirkhama

1/Lt. Virgil Paul Kirkham byl posledním americkým pilotem, který zahynul na evropské frontě během druhé světové války.

Virgil Paul Kirkham

Poslední let pilota Kirkhama

Dne 30. dubna 1945 vzlétl 1/Lt. Virgil Paul Kirkham ze základny poblíž Frankfurtu společně s dalšími americkými piloty. Ve 12:45 tři američtí letci, které vedl Virgil P. Kirkham, zahlédli kolonu německých vozidel na silnici u obce Trhanov na Domažlicku a zahájili palbu. Ve 12:50 hodin 1/Lt. Kirkham se svým letounem P-47D Thunderbolt havaroval. Podle oficiální výpovědi uvedené v protokolu 2/Lt. Hollandem zachytil pilot během nízkého průletu levým křídlem o vrcholek stromu a narazil do nedalekého kopce. 

Před odhalením pamětní desky 

Kronika nedaleké obce Újezd ovšem hovoří jinak. Podle kronikáře byl letec zraněn střelbou z německé kolony, ztratil sílu ovládat své letadlo a narazil na stromy v Zadní hoře pod Hrádkem, kde havaroval. Letadlo podle svědků zpřeráželo stromy v lese asi v délce 100 m a roztříštilo se. Pilot uhořel. 

Virgilovi P. Kirkhamovi bylo 20 let. V místě havárie dodnes stojí pomníček, o který se po celou dobu, kdy bylo zakázáno hovořit o amerických vojácích jako o osvoboditelích západních Čech, starala paní Zdeňka Sládková.

Marion Kirkham hovoří pod pamětní deskou svého bratra

Odhalení pamětní desky

Po 66 letech, přesně ve výročí tragické smrti mladého pilota dne 30. dubna 2011, byla Virgilovi P. Kirkhamovi odhalena pamětní deska, která je umístěna na obecním úřadě obce Újezd. Pamětní desku zrealizovalo občanské sdružení Indianhead Club Pilsen. Desku finančně podpořila rodina Kirkhamova, obec Újezd a Plzeňský kraj.

Pamětní deska Virgila P. Kirkhama

Slavnostního odhalení pamětní desky se zúčastnil bratr 1/Lt. Kirkhama, Marion Kirkham se svou ženou Vivian a snachou. Přítomna byla i paní Zdeňka Sládková a z amerických veteránů George Thompson.

Celé odhalení bylo velmi dobře zorganizované a důstojné. V tomto směru patří velké poděkování členům Indianhead Club Pilsen, jmenovitě panu Ivanu Rollingerovi.

Pomníček v místě havarie Virgila P. Kirkhama

Po slavnostním odhalení ve 14.00 hodin následoval krátký pietní akt v 17.00 hodin u samotného pomníčku Virgila P. Kirkhama v lese za obcí Újezd.

 

S Marionem Kirkhamem a jeho ženou Vivian

Zatčení K. H. Franka v Rokycanech

Krvavá kariéra knihkupce K. H. Franka, který vstoupil po založení SdP do jejích struktur a aktivně se podílel na perzekuci českého lidu (mj. stojí za osudy vesnic Ležáky a Lidice), skončila v květnu 1945. Ke konci války, když již bylo zcela jasné, že německá armáda bude poražena, americká armáda postupovala ze západu a sovětská se z východu země blížila k u Praze.

Kolony německých uprchlíků (civilistů, vojáků wermachtu i členů SS) postupovaly k západním hranicím Československa, ve snaze uniknout rudoarmějcům a dostat se pokud možno do zajetí armády americké. V jednom z těchto nekonečných zástupů prchal i K. H. Frank.

Díky komunikaci mezi jednotkami spojeneckých armád a československých četníků se rozšířila informace, že v koloně je pravděpodobně i bývalý Obberguppenführer Frank. Dne 9. května přišlo do rokycanské četnické stanice hlášení z Holoubkova, že se mezi uprchlíky pohybuje i nenáviděný kat českého lidu. Podle pamětníků se Frankovo auto drželo uprostřed kolony a snažilo se působit nenápadně a skrytě.

V Holoubkově se kolona na chvíli zastavila. Frank v tu chvíli z auta vystoupil, aby se přesvědčil (snad ze strachu), proč se postup zastavil. Četnická hlídka v Holoubkově ho poznala a okamžitě informovala kolegy v Rokycanech. Na rokycanském náměstí vykonával v tu dobu službu strážmistr K. Štefl, který však Franka při průjezdu centra města zadržet nestačil.

Americký důstojník - poručík Hallere, který byl zrovna se svým džípem na náměstí do něho skočil, nastartoval a vydal se za Frankem. Na křižovatce "u jatek" (ve směru na Plzeň) zajistila kolonu posádka amerického vozu Dodge. O chvíli později jí přijel na pomoc i americký tank. U jatek v tu chvíli vykonával službu četník Ranc, který Franka rozpoznal a ve spolupráci s americkými vojáky zatkl. Osud K.H. Franka byl naplněn v roce 1946 v Praze, kde byl pověšen.

Demarkační linie Rokycany – Borek a její osudy

Tento článek vznikl v roce 2006, kdy se mi podařilo setkat se s rokycanským rodákem a pamětníkem Ing. Mayerem, jenž uchoval spoustu zajímavých dobových materiálů.

Někdy se může zdát, že vrcholná mocenská politika je obyčejným lidem vzdálena a nemá na ně přímý dopad. Opak se však často stává pravdou. Tento fakt ukazuje i na okolnosti vzniku a existence demarkační linie, která oddělovala zóny osvobozené dvěma spojeneckými armádami, americkou a sovětskou, a na určitou dobu zasáhla do života obyvatel oblastí, přes něž procházela.

Představitelé protihitlerovské koalice se o rozdělení sfér vlivu v osvobozených oblastech Evropy dohadovali ještě v plném zápalu bojů druhé světové války. O konečné podobě hraniční linie mezi spojenci bylo rozhodnuto v roce 1945 na Jaltě. Podle původní dohody měla tato linie opisovat západní hranice první Československé republiky. Historický vývoj se však ubíral jiným směrem. 

Historické pozadí vzniku demarkační linie

Americká armáda, která přicházela od západu na východ, získala v postupu asi týdenní náskok na Rudé armádě, jež se pohybovala opačným směrem, a v předstihu dorazila k hranicím ČSR. Dohodou mezi americkým gen. Pattonem a jeho sovětským protějškem Antonovem bylo americkým vojskům umožněno překročit hranice ČSR a pokračovat dále na východ, ovšem jen do hraniční osy České Budějovice, Plzeň, Karlovy Vary.

Americkým vojákům bylo z nejvyšších míst zakázáno přijít na pomoc květnovému pražskému povstání. Sověti se nechtěli o Prahu ze strategických důvodů dělit a Američané Rusy potřebovali v boji proti Japoncům v Pacifiku.

Přišli Američané do Rokycan 6. nebo 7. května 1945?

Americká armáda byla v Plzni s nadšením přivítána 6. května 1945. Vojáci byli i přes politické dohody vysíláni dále do vnitrozemí, aby mapovali situaci německé armády. I v Rokycanech byla osvobozenecká vojska netrpělivě očekávána. Za den vstupu Američanů do Rokycan byl oficiálně označen 7. květen 1945 a za příchod Rudé armády k demarkační linii v Borku u Rokycan 9. květen 1945. S těmito daty se však neshodují vzpomínky pamětníků i dobové dokumenty, které tito lidé pečlivě uchovávají.

Podle vzpomínek pana Šmída viděl on a jeho kamarád tři americké tanky v Rokycanech již v podvečer 6. května, kdy se k městu blížily po plzeňské silnici. Jeden z nich zůstal stát na začátku města a druhé dva se vydaly dál. Po chvíli se otočily a odjely. Památník rokycanské pamětnice zase nese zajímavé věnování ruského vojína Fedoroviče, který se jí do sešitu zvěčnil v den setkání americké a sovětské armády: "11. 5. 1945, 14.30. Rokycany. V den setkání amerických a sovětských vojsk." 

Setkání americké a ruské armády na demarkační linii

Je možné, že k setkání obou spojeneckých vojsk, resp. jejich průzkumných oddílů, mohlo dojít již o den dříve. Datum 9. května 1945 je však nepravděpodobné vzhledem k faktu, že tento den dorazila Rudá armáda teprve do Prahy.

Zajímavý je i osud demarkační linie, která prochází mezi Rokycany a Borkem. Američané pronikli až za ni a před příchodem Rusů ji posunuli dále na východ až ke křižovatce na východním konci obce Svojkovice (asi 4 km od nynější demarkační čáry). O tom, že se Američtí vojáci dostali až do Svojkovic, svědčí podpis amerického vojína, který byl ubytován u jedné rodiny v této obci: "The best wishes. 9. května 1945 (jeho podpis je bohužel nečitelný - pozn. aut.)."

Domek č.p. 8 na začátku Svojkovic, kde pobývali američtí vojáci před tím, než byla demarkační linie posunuta k Borku (směrem na západ k Rokycanům)

U prarodičů autorky článku pak několik dnů pobývali američtí vojáci (ve Svojkovicích č.p. 8). Podle Miloslava Kreče, kterému v té době bylo 12 let, jim obzvlášť chutnali vdolky.

Po příchodu Rudoarmějců do Svojkovic 10. května 1945 se američtí vojáci stáhli zpět na západ a byla ustavena demarkační čára, jak ji známe dnes.

Režim na demarkační linii

Jak vypadal hraniční režim na demarkační linii, která protínala Rokycanský okres a oddělovala jeho obce? Obě spojenecké armády zde vybudovaly závory, které byly střeženy jejich hlídkami. Pokud chtěl někdo "čáru" překročit, musel mít patřičné povolení, jež bylo vydáváno okresním (či obecními) úřady.

 Průkaz Josefa Kreče ze Svojkovic, na které dostal razítko povolující přechod demarkační linie

 Razítko umožňující přechod demarkační linie, které dostal na průkaz Josef Kreč

Pamětník pan ing. Mayer si tuto propustku psanou azbukou uschoval. Na moji otázku, zda musela být psána anglicky i rusky s úsměvem na rtech odpovídá: "Rusové kádrovali každého, kdo jel do jejich pásma. Američané ne."

Demarkační linie neměla jen oddělovat osvobozená území spojeneckých armád, ale sloužila i ke kontrole německých uprchlíků (příslušníků SS, Wermachtu, i "obyčejných" lidí). Již od počátku květnového povstání v Praze, když si Němci uvědomili svoji porážku, prchali směrem k západním hranicím ČSR v dlouhých, nekonečných, kolonách ve snaze dostat se do americké zóny. 

Běženci byli kontrolováni i na vlakových stanicích - v Holoubkově Rusy a v Rokycanech Američany, a byli z nich vybírání vojáci a příslušníci SS.

Kdy se setkala americká a ruská armáda u Rokycan?

Na památku setkání vojsk na demarkační linii zde byl v roce 1999 odhalen památník a tabule s doplňujícím textem v ruském, českém a anglickém jazyce, která upozorňuje na 7. květen 1945 jako den osvobození Rokycan a na 9. květen jako den setkání obou osvobozeneckých armád.  

Již v roce 1992 zde byla ze soukromé iniciativy pamětníka ing. Mayera umístěna tabule s textem, který původně nesla vzpomínková deska instalovaná těsně po skončení druhé světové války, jež byla násilně odstraněna v roce 1948. Deska pana Mayera byla v roce 1999 rovněž odstraněna.

Podle pana Mayera se umístění památníku neshoduje s původním průchodem demarkační linie, která podle něho byla asi o sto metrů dál. Minulý rok při oslavách šedesátého výročí konce druhé světové války se u demarkační linie setkali američtí i sovětští veteráni, aby si mohli podat ruce na místě, které jako první naznačovalo počátek studené války a rozdělilo oba spojenecké tábory, jež spojoval jediný cíl: zastavit šíření ničícího fašismu a Hitlera.

Autorka děkuje panu ing. Ladislavu Mayerovi za vstřícné přijetí a poskytnutí dobových materiálů.

Jaké byly oslavy osvobození v roce 2010

Protože oslavy osovobození byly v roce 2010 výjimečné hned z několika důvodů, rozhodla jsem se na blog umístit také článek, který jsem psala loni. 

První květnové dny roku 2010 vrátily Plzeň a okolí o 65 let zpět . Ulicemi se opět proháněly americké jeepy, vojáci se zdravili s lidmi, hrál se jazz a na náměstí se tančilo. Slavnosti svobody se v Plzni konají od roku 1990.

Po 65 letech se do Plzně vrátil legendární tank M4 Sherman, který byl hlavním tahounem pozemních operací na západní frontě. K vidění byl v historickém vojenském kempu 16. obrněné divize ve Štruncových sadech a objevil se také v koloně historických vozidel „Convoy of Liberty“, které se letos zúčastnil mimořádně velký počet nejrůznější historické vojenské techniky z celé Evropy.

Kolonu vojenských vozidel, která každoročně projíždí Klatovskou třídou, letos pozdravily stíhačky JAS-39 Gripen, jež nad hlavami diváků prolétly přesně v 11.21 hodin. Po celou dobu kolony kroužil nad Plzní také historický letoun Piper.

Convoy of Liberty, 2010

V čele konvoje jeli američtí a belgičtí veteráni, mimo jiné Earl Ingram, Erik Peterson nebo Marion Kirkham. Historická vozidla následovala moderní technika americké armády – k vidění byly například obrněné transportéry Stryker nebo kolová vozidla Hummer. Konvoj uzavřela česká armáda, která zde mj. představila obrněné transportéry Pandur.

Beseda s veterány

Kdo by se nechtěl setkat s muži, kteří 6. května 1945 osvobodili Plzeň? Alespoň na chvíli jim pohledět do očí, potřást si s nimi rukou a odnést si na památku jejich podpis. O autogramiádu, která proběhal v neděli 2. května na náměstí Republiky, byl opravdu velký zájem a chvílemi se zdálo, že dav snad veterány umačká. Stejný zájem vyvolala i beseda s veterány naplánovaná na úterý 4. května.

Americké centrum, 16.20 hodin. Beseda začíná za 40 minut, ale nedočkaví lidé se již nyní tísní v malém prostoru v přízemí Amerického centra. Konferenční místnost je ihned po otevření plná. Není kam si sednout, natož kam si stoupnout. Proč nebyl vybrán jiný prostor? Radnice nebo Měšťanská beseda, ptají se lidé a vzpomínají na to, že stejný problém provázel setkání s veterány již minulý rok. Pak přichází zpráva, že beseda se přesouvá do obřadního sálu na radnici. Tak úprkem rychle tam.

Eric Peterson, Stephen Mason, Marion Kirkham

Lidé bez problémů zaplnili i tento sál. A pak konečně přicházejí veteráni. Jako první Earl Ingram. Sál tleská. A pak další – Erik Peterson, Marion Kirkham, Karl Linquist, Stephen Mason a mnozí další. Lidé chtějí jejich fotku, podpis. Vzrušení v sále je veliké a trvá hodnou chvíli, než může diskuse začít.

Co vojáci jedli a kde byli?

Na co se lidé ptají? Zajímá je hlavně, zda některý z veteránů nebyl v jejich městě, v jejich vesničce. A tak se dozvídáme, že Earl Ingram, člen 2. pěší divize, hlídal demarkační linii v obci Křiše na Rokycansku. „S Rusy jsem se tam setkal dvakrát,“ vzpomíná Ingram a přidává několik veselých historek. Humor veteránům skutečně nechybí. „Víte, my tankisti jsme byli odveleni do malých vesniček za Plzeň a s plzeňskými děvčaty se veselili vojáci z pěší divize,“ říká Erik Peterson, člen 16. obrněné divize, a obrací se k Earlovi Ingramovi.

Malého chlapce z publika naopak zajímá, co vojáci během války jedli. Earl Ingram zavzpomínal na krabičky, v nichž bylo vojákům dodáváno hotové jídlo. Ke snídani jedli většinou vajíčka a nějakou šunku, dostávali sušené chlebové kostky, v konzervách bývalo i maso a sušené mléko. V době, kdy byli v obležení, někdy pocítili hlad. „Ale nikdy jsme si nestěžovali,“ říká Ingram.

Erik Peterson zavzpomínal, jaká lahoda byla napít se po letech války opravdového mléka. „Jednou jsem ve Francii viděl, jak ženou krávy. Měl jsem v kapse krabičku od cigaret, i když jsem nekouřil, tak jsem cigarety vysypal a poprosil jsem svojí školskou francouzštinou farmáře, zda by mi nenadojil trochu mléka. To bylo úžasné,“ vypráví Peterson.

Nejlepší vzpomínka na Plzeň a vojenské lásky

A jaká je jejich nejhezčí vzpomínka na Plzeň? Dva z veteránů vzpomínají na svoji lásku. Příběh Stephena Masona je skoro pohádkový. „Šel jsem tak jednou s kamarádem Jablonského ulicí a uviděl jsem tam kráčet dívku, měla světlé šortky a halenku a vedla kolo. Řekl jsem svému kamarádovi, že je moc pěkná. On mi ale řekl, prosím tě, takových je tady spoustu. Pomyslel jsem si, že cesty boží jsou nevyzpytatelné.“ Stephen Mason se po několika dnech s tou dívkou seznámil. Musel se ale vrátit do USA, aby dostudoval. Po celé tři roky si psali. „Moje sestra byla návrhářka a udělala pro mě krásné svatební šaty. Přijel jsem pak do Prahy a zavolal té dívce, že se u ní zastavím. Bylo to tak trochu překvapení,“ vypráví Mason. Svatbu měli v katedrále sv. Bartoloměje v roce 1948. Stephen Mason nakonec svou ženu představil – seděla totiž v publiku.

Svoji lásku si v Čechách našel i Karl Linquist. „Byla to taková nevinná dívenka,“ vypráví. „Vrátil jsem se pak do USA, a když jsem viděl ten spěch a ruch ve své zemi, říkal jsem si, že ji přece nemůžu vytrhnout z jejího života a přivést ji sem. Dodnes se ptám sám sebe, zda jsem se rozhodl správně,“ říká. Nakonec se po letech opět setkali. Psal se rok 1982 a Karl Liquist byl na návštěvě v Rakousku. Nasedl do vlaku a i přes komunistický režim se mu podařilo přejet hranice. Vrátil se zpět do malé vesničky Křemže. Našel dům, kde tehdy dívka bydlela, a stál za vysokým plotem. Slyšel, jak za ním někdo chodí. „Jen tak jsem řekl Marie. A na druhé straně se ozvalo Karl. Šli jsme spolu na procházku a celou dobu jsme si povídali, jako kdyby to bylo včera, co jsem odešel,“ vzpomíná.

A jaká je nejhezčí vzpomínka Erika Petersona? „Byl večer 6. května 1945, byli jsme s tanky u nějaké vesničky a velitel nám řekl, že můžeme spát bez bot. No to bylo skvělé, protože jsme v botách museli spát po celou válku. Ráno jsem se probudil a viděl jsem zástupy žen, byla jich tam snad stovka, jak nám přinášejí snídani – kávu, mléko, vejce, šunku,“ vzpomíná Peterson.

 
Američtí veteráni

Poslední americký letec, který padl při válce v Evropě

Marion Kirkham, který za války působil jako letec navigátor, v Plzni nepobýval, ale přijel uctít památku svého mladšího bratra poručíka Virgila P. Kirkhama, jenž byl hloubkovým letcem. Virgil padl 30. dubna 1945 u trhanovského zámku nedaleko Domažlic, když se střetl s německým konvojem. Byl posledním americkým pilotem, který během druhé světové války zahynul na evropské frontě. Jeho památku dodnes připomíná malý pomníček – a jak zaznělo z publika stále k němu chodí lidé vzpomínat.

Díky, Ameriko!

Oslavy 65. výročí osvobození skončily symbolicky 6. května, tedy v den, kdy do Plzně přijeli první američtí vojáci. Dopoledne proběhl pietní akt u pamětních desek schodiště radnice. V pravé poledne byla sloužena slavnostní bohoslužba v katedrále sv. Bartoloměje. Poděkování bojovníkům za svobodu a modlitby zazněly v anglickém, českém i francouzském jazyce. „Poděkujme všem, co bojovali za svobodu. Američtí vojáci nemuseli do evropské války, které pro ně byla vzdálená, ale mohli doma žít klidný život. Je třeba pořád připomínat, co znamená svoboda,“ zaznělo od oltáře.

 Virgil P. Kirkham

Odpoledne proběhl vzpomínkový akt „Díky, Ameriko!“ na Americké třídě. „Plzeňáci se stali na dlouhá léta obětí historické křivdy, kdy jim totalitní režim znemožňoval svobodně oslavovat osvobození jejich města i regionu americkou armádou. Jsem velmi potěšen tím, že už 20 let mohou obyvatelé tohoto města svobodně oslavovat konec války se svými americkými osvoboditeli. Nesmíme ale rezignovat na obranu svobody před novými nebezpečími,“ řekl ve svém projevu prezident Václav Klaus.

Za americké veterány promluvil Earl Ingram, který Plzeňanům poděkoval za vřelé přijetí. „Jsme rádi, že tady můžeme být s vámi. Přejeme vám vše dobré, dlouhý život, prosperitu a přetrvávající svobodu,“ řekl Ingram.

Článek vyšel v květnu 2010 na http://www.live.pilsnerpubs.cz

Oslavy osvobození Plzeň 2011

Už to bude 66 let, co vstoupila armáda generála George S. Pattona do Plzně, aby ji osvobodila. Bylo to 6. května 1945. Po dlouhých šesti letech okupace se mohli Plzeňané opět znovu svobodně nadechnout. Pro vojáky 16. obrněné divize a 2. pěší divize zase skončily válečné útrapy. Radost tak panovala na obou stranách. Bohužel svoboda netrvala dlouho. Komunistická propaganda udělala brzy přítrž veškerým projevům, které by odkazovaly na to, že Plzeň byla osvobozena americkou armádou.

Lidé se ovšem zmást nedali. A v roce 1990 mohly být opět uspořádány svobodné oslavy osvobození. Lidé mohli svobodně projevit radost. Nezapomněli ani veteráni. Někteří z nich pravidelně do Plzně jezdí a vzpomínají.

Freedom is not free

Ačkoli je v posledních letech na lidech vidět, že euforie, která panovala v devadesátých letech, již opadla, stále je co slavit. Jak říkají Američané "Freedom is not free." Je třeba si alespoň v květnových dnech, kdy v ulicích Plzně opět zazní jazz a budou zde jezdit americké jeepy, připomenout tuto pravdivou větu.

Virgil P. Kirkham

Letos nebude výročí osvobození kulaté. Pro mě má však i přesto hluboký význam. Již dva roky mám to štěstí, že si mohu dopisovat s Marionem Kirkhamem, bratrem poručíka Virgila P. Kirkhama, pilota letounu P-24 Thunderbolt. Poručík Kirkham byl poslední letec, který během druhé světové války zahynul na evropském bojišti. Stalo se to 30. dubna 1945. Letos mu díky občanskému sdružení Indianhead Club Pilsen bude odhalena pamětní deska.

Jeho bratr Marion je krásný člověk. Velký optimista s úsměvem stále na tváři. Často si říkám, jak je možné, že jeden člověk dovede dát světu tolik dobrého: bojovat za svobodu, vychovat skvělé děti, žít skromně a dobře. Těším se, že se opět setkáme.

Protože každé setkání s americkými veterány druhé světové války je jedinečné, budu ho během Slavností svobody 2011 mapovat. Jsou totiž příběhy, které nesmí být zapomenuty. Těšit se můžete také na fotky.